Miroslav Horníček - S paní ve spaní

Povídka I. - Rozhovor o stromech

Ž Promiňte, prosím, ale mohla bych vám nějak pomoci?

M Děkuji, srdečně děkuji, ale sotva. Nepotřebuji nic.

Ž Promiňte tedy, ale měla jsem dojem, že jste v jakési... tísni. Patrně jsem se mýlila.

M Naopak, jsem poctěn vaší účastí a byl bych šťasten, kdybych vaší krásné nabídky mohl jakkoli použít, ale opravdu nevím jak.

Ž Prosím, abyste mne nepovažoval za příliš dotěrnou, ale ráda bych se vás zeptala... proč sedíte na stromě?

M Proč? Protože je to jediný způsob, jak se o stromu něco dozvědět. A my lidé toho víme o stromech tak málo!

Ž Málo? Znám názvy všech stromů česky i latinsky. Jsem profesorkou botaniky a pracuji v tomto oboru již pěknou řádku let.

M Taková znalost, paní profesorko, je jistě úctyhodná, ale je to asi tak, jako kdybyste znala zpaměti adresář. O lidech v něm zapsaných a uvedených byste pořád ještě nevěděla nic.

Ž Neznám pouze názvy, vím velmi mnoho o stromech, o rostlinách vůbec...

M Věřím. To opravdu věřím. Ba doufám, že byste o jediném stromu dovedla napsat celou knihu, ale byly by to, věřte mi, jen a jen údaje o povrchu a stačily by pouze těm, kdo u povrchu věcí zůstávají, kdo se jím spokojují. Seděla jste už někdy ve větvích stromu, paní profesorko, jako já teď sedím?

Ž Jako děvče, ovšem... ale později potom, ve věku tedy dospělém, jsem už neměla důvodů či nenaskytla se mi příležitost... vidíte? Nedovedu vlastně říci proč, ale později už jsem ve větvích stromu neseděla.

M Pak ovšem nevíte o stromech téměř nic! Neznáte způsob, jakým se ráno probouzejí listy, a neznáte výraz jejich úzkosti. Nevíte možná vůbec, že každým listem prochází strach a naděje a radost, že strom se občas nudí a že mívá teskné, bezútěšné hodiny. Nezajímají vás jeho žaly a nevstoupíte nikdy do jeho osamělosti. Nevíte o něm nic, protože nejste s ním.

Ž Být se stromem... co to je - být se stromem?

M Být se stromem, je totéž jako být s člověkem, s věcí, s čímkoli, co chceme doopravdy poznat. Být s někým nebo s něčím, znamená opustit na ten čas sám sebe, zanechat osobní svrchovanosti, která nám brání cokoli pochopit, to znamená utišit se a urovnat, jako se musí utišit a urovnat hladina vody, má-li nést obraz zřetelný a jasný.

Ž To ovšem, je velmi nesnadný způsob poznávání.

M Každé skutečné poznávání je nesnadné, a ten, kdo chce poznávat snadno, nepoznává nic, nebo jen velmi málo.

Ž A což, když se vám zachce zvědět něco o komínech nebo o studních?

M Zachce-li se mi zvědět něco o komínech nebo o studních, vystoupím tedy k prvým a sestoupím do druhých.

Ž Vystoupíte tedy na komín nebo sestoupíte do studny, a to je vše?

M Ne, to je jenom začátek. Mohu se potopit ke dnu řeky, abych viděl ryby, ale potopím-li se, ryby uplavou. Vystoupím-li na komín nebo usednu-li do větví, vyplaším i odtud cosi, vnesu sem neklid, pach člověčiny a svoje osobní zmatky. Vrcholek komínu přestane být vrcholkem komínu a ticho stromu je totam. Pokud jde o ryby, musel bych ležet u dna jako jeden z jeho kamenů, jako jedna z jeho písečných vln, a teprve pak, až bych přestal být sám sebou, až bych - jak říkám - byl sám jako dno a tedy dnem, ryby by se vrátily, a já bych je mohl vidět takové, jaké vskutku jsou, a něco se o nich dozvědět.

Ž Chápu vás, pokud mluvíte o dnu a rybách. Nevím však, co by opustilo vrcholek komínu a proč by tento - jak říkáte - přestal být sám sebou?

M Každá věc, je sama sebou jenom tehdy, má-li k tomu všechny možnosti a podmínky. Lidé se domnívají, že rozhodující je tvar a podoba, ale to obojí je jen jednou z podmínek. Tvar může trvat, i když bytost věci bude už dávno rozptýlena, a naopak - jsou s námi věci, jejichž tvar už pominul - hračky našeho dětství, hrneček s obrázkem či darovaná růže... a tak.

Ž A jak jste objevil - smím-li se zeptat - tuto cestu za poznáváním věcí, a konkrétně tedy cestu za bytostí stromu?

M Náhodou, pouhou náhodou. Měl jsem vždycky rád stromy a tušil jsem, že tam uvnitř, hluboko uvnitř v jejich korunách, se děje něco svébytného a nám uzavřeného a cizího. Ale chyběl mi důvod... nenaskytla se příležitost, jak jste před chvílí správně řekla, abych k nim vystoupil přihlédnout k jejich bytí. Až jednoho dne... jakýmsi dětem uvízla nahoře hračka. Papírové letadélko či něco takového. Vylezl jsem tam a tu věc jsem vyprostil. (pouští letadélko) Byly to velmi slušné děti a před odchodem poděkovaly. Pak se však ukázalo, že cesta dolů je mnohem nesnadnější cesty vzhůru, ba jevila se skoro nemožnou. Seděl jsem tam, paní profesorko, pět a půl hodiny. A za tu dobu, věřte mi, jsem mnoho pochopil.

Ž Věřím. Chápu a věřím! Čas je velmi relativní pojem a dovedu si představit, že pět a půl hodiny ve větvích je mnohem delší doba než pět a půl hodiny kdekoli jinde.

M Zapomněl jsem na všechny svoje starosti, úkoly a spěchy, zapomněl jsem své telefonní číslo, sám sebe, svůj celý svět. Ve chvíli, kdy se tak stalo, zaslechl jsem prvá slova stromu a naléhavé promlouvání jeho hlasu. Byl jsem s ním. Poprvé jsem byl s ním, sám již zcela ztišený a urovnaný, oddaný a věrný přítel všech jeho listů, větví, plodů. Od těch dob bývám často na stromech a vídám odtud mnohé, co bych jinak neviděl...

Ž Například, kolemjdoucí profesorku... A jak jste se tehdy dostal dolů?

M Nevím. Byl jsem už dost unaven a snad jsem si na okamžik zdříml...

Ž Oh, doufám, že...

M Ne, nic se mi nestalo. Byl to šťastný pád. Strom stál při mně.

Ž Myslím, že půjdu. Nepůjdete také?

M Ne, paní profesorko, mám tu ještě... (pouští pár vlaštovek /letadélek/)

Povídka II. - Rozhovor s paní ve spaní

Sedla si na židli u postele a dívala se na tvář spícího. Přitom se usmívala jako člověk, který má přichystaný žert. Byl to ovšem sen, ale silou svého parfému připomínala skutečnost natolik, že se Emil Pěnkava posadil. Chvíli na sebe hleděli, údiv sám a potutelnost sama, a pak promluvil on.

ON Neznám vás, paní. Mám špatnou paměť pro tváře lidí, ale přesto si myslím, že vás neznám. A stejně nevím, kde se tu béřete.

ONA Béřu se tu, vskutku z neznáma. Přicházím, kvůli té dnešní vaší přednášce. Byla to dobrá přednáška, pane Pěnkavo. Silně a přesvědčivě jste mluvil. A já, vidíte, jsem za vámi přišla, abyste mohl..., nu, abyste splnil, co jste tam řekl. ... Jen se neostýchejte, jen se, prosím, nezdráhejte. Způsob si zajisté vyberete sám, že? Budete-li potřebovat nějaký nástroj, ráda vám jej podám.

ON Nástroj? K čemu nástroj?

ONA Domnívala jsem se... ale snad nebude nástroje třeba. Můžete mne třeba zardousit. Ovšem podle vašich slov, pane Pěnkavo, a podle celkového ladění vaší krásné přednášky jsem soudila, že půjde spíše o rozpolcení lebky.

ON Ach - mýlíte se, vážená paní. To vůbec nešlo o vás! Mluvil jsem o likvidaci třídy, rozumíte?

ONA Třídy? Jaké třídy?

ON Třída, je společenství lidí, užívajících stejné prostředky.

ONA Tak vidíte, že jsou v tom lidé. Jen mne, pane Pěnkavo, něčím křísněte - já se vám bránit nebudu. Co musí být, musí být!

ON Ale propánakrále, vy přece nejste -

ONA Jsem, pane Pěnkavo. Už je to tak - jsem.

ON Proč na mne mrkáte? A čemu se smějete? Viním-li člověka z vražedných úmyslů, nesměju se a nemrkám.

ONA Vím, že jste veselý člověk, pane Pěnkavo, a proto jsem si dovolila. Ve své přednášce jste řekl několik podařených šprýmů a lidé se smáli. Pamatujete?

ON Nemluvil jsem o vás, paní, znovu to říkám. Nemluvil jsem o nikom, tak jednotlivě. Likvidace je termín a neznamená to, že hodláme probodávat nebo poltit lebky.

ONA Řekl jste, prosím, rozdrtit a potřít, a vyzýval jste k nelítostnému ničení. Uznejte, prosím, že z takových slov i z tónu, kterým byla nesena, měla jsem plné právo chápat věci tímto způsobem.

ON Užil jsem, to je pravda, tvrdých slov. Ale byla to slova odpovídající povaze našich dějů. Náš přechod k vyšším společenským formám je však nekrvavý a zvláště pak osobní násilí je nám docela cizí.

ONA Tohle mi neříkejte, pane Pěnkavo. Jestli chcete, řeknu vám, jen co já vím, patnáct jmen. Nebo si budeme povídat o věznicích. Ale já vás nepřišla obviňovat ani soudit. Mně se moc líbilo, jak jste to dnes večer vyjádřil, a proto jsem vlastně tady. Tak do toho. Vezměte laskavě nůž, já se trochu rozepnu a píchněte mne do krajiny srdeční.

ON Ne! Nic proti vám nemám, neznám vás, paní! Jděte si hezky domů a mne, prosím vás, nechte dospat!

ONA Tak vy nechcete? Vy odmítáte likvidovat mne a chcete se dospat? Ne, ne, pane Pěnkavo, tak jednoduché to s námi nebude. Já vím, co by bylo. Až byste se dospal, šel byste někam a někde něco navrhnul, podepsal nebo odhlasoval a já slabá žena a možná ještě mnoho jiných, abychom si pak pomohli sami! Ne. Mluvil jste dnes o boji bez milosti, tak se čiňte. Mluvil jste dnes o boji bez milosti, tak se čiňte. Mluvil jste o krvi, tak se něčeho chopte a už ať se řine. A žádné výčitky, žádný strach: když se, vážený pane, kácí les, létají třísky. ... Nu tak, vzmužte se, co by tomu řekli vaši lidé, kdyby vás takhle viděli? Jste přece předseda, že? Jestli chcete, já si vám sednu do okna a trošku do mne strčíte, ano? Ale musíte opravdu, je to pět pater a já bych se sama neodvážila!

ON Ne! Ne! Vy přece nejste... nepřítel se brání, tluče kolem sebe v zběsilé křeči a vy tu přicházíte a sama byste chtěla... mluvíte nesmysly, paní.

ONA Snad. Snad ano, ale uvažte, že jsme ve snu. To sen to všecko obrací a míchá. Já vlastně mám strach a možná, že bych kolem sebe tloukla, a teď tu sedím a přemlouvám vás k tomu, co vy chcete. A vás také nepoznávám. Dnes večer jste byl plný odvahy, takový smělý jste byl a všichni kolem vás byli takoví a najednou... To dělá sen.

Přesedne si na okraj lůžka.

Jen do toho, Emile (nakloní se nad ním), jen do toho. Je to dějinná nutnost. Chopte se mne, vemte mne za krk a bude to jedna dvě. Vzpomeňte si, co jste říkal, Emile - není čas na city a sentimentalitu. Myslete na to a udeřte mne do temene.

Emil Pěnkava se rozplakal. A tak tu seděli, čas plynul, po jeho tvářích tekly krůpěje pláče a krůpěje potu, hořká voda lítosti, strachu a naprosté beznaděje.

ONA Půjdu. Zklamal jste mne. Po dnešním večeru jsem od vás čekala víc. Když jste říkal to o tom zítřku a o těch vyšších formách společnosti, znělo to slibně. Škoda. Možná, že tohle je skutečnost a tamto byly sny. Nevím. Ale takhle bychom se ničeho nedočkali. Takhle, pane Pěnkavo, to nedoděláme.

Povídka III. - Růže tetě Růže

TA Nesu je své tetě. (Položí na stůl fotografii.) Teta. Moje teta Růža.

TEN (...) Jste jistě ta nejhodnější neteř. Nejhodnější neteř nejkrásnější tety.

TA Jmenuji se také Růžena, neboť teta Růža byla mou kmotrou. Držela mne při křtu na rukou, přestože byla starší jen o dvanáct let. Tento rozdíl se léty stále zmenšoval, takže později jsem byla považována za mladší sestru sestry mnohem krásnější. Jí se říkalo vždycky Růža a to je jméno plné a rozvité. Já byla vždycky Růženkou, tedy někým, koho je nutno chránit před každým závanem, před každým ostnem.

TEN Slečno Růženko -

TA Neříkejte mi prosím... tak. Brala to své kmotrovství velmi odpovědně. Byla stále se mnou a já jsem rostla v jejím stínu. Ne! Nedá se říci v jejím stínu. V jejím jasu. V jejím žáru. Mizela jsem vedle ní jako plamínek svíčky vedle žárovky, jako jitřenka před vycházejícím sluncem. Věděla o všem, co jsem dělala, o všem, co jsem myslela, chtěla a snila, o všem, co bylo mé, co mělo být nejdůvěrněji a pouze mé.

Něco poté, co se TEN několikrát zadívá a prozkoumá fotografii, ji TA nervózně uloží zpět do kabelky.

Dospěla jsem. Jak bych vám to řekla - nedospěla jsem svým vlastním růstem a zráním, ale příchodem Karlovým. Byl tu. Byl tu jako zrcadlo, do kterého člověk pohlédne po dlouhé noci, ukázal mi jeho pohled na mne a můj na něj tuto velkou, podstatnou změnu v mém životě. Psal verše. Nesmějte se, nebyla to u něho pošetilost ani slabost. Psal verše. Byl jen o málo starší než já. Jestli jeho příchod byl pro mne počátkem mé dospělosti, můj příchod k němu byl pro něj zrozením. Říkal to. Psal to. Psal o tom stále znovu a nazýval mne úsvitem. Pramenem živé vody. Nazýval mne mnoha jmény a všechna znamenala zrod a začátek a zázrak stvoření.

Mluvily jsme o něm s tetou, četly jsme spolu jeho básně a chválily - ona ty verše, já jeho ústa, oči, ruce. Počkej - říkávala mi - neukvapuj se v úsudku. Báseň je báseň. Je složena jednou provždy a může se nanejvýš stát výrazově zastaralou. Je-li dobrá, dobrá zůstane. Člověk tuto schopnost nemá. I nejlepší se může stát nejhorším. Známe takové pády. Úsvit a pramen jsou nádherná slova. A živá voda je výtečný nápoj - pro pohádky. Postav před něj sklenici živé vody a sklenici červeného vína, uvidíš, po čem sáhne. Vyzkouším ho - řekla - a já si byla tak jista jeho vztahem k jitřnímu světlu, jeho neschopností - o níž mluvil - žít už jinak než v tomto světle, že jsem souhlasila. Sešli se. Nevěděl, že je to má teta a že jde na zkoušku. Prošel jí a jeho láska potrvala rok. Rozumějte - jeho láska k mé tetě. Sáhl po červeném vínu a nezůstal u jedné sklenky.

TEN Dovedl jsem si to představit. Lyrik uprostřed požáru. Snílek neschopný útěku ani obrany, ba naopak - vyznávající ten žár, který ho spaloval, tu povodeň, která ho brala jako břeh, tu lavinu, která ho chvíli nesla na svém narůstajícím spěchu, aby pak přes něj přešla jak přes kvetoucí keř.

TA Den po té zkoušce, mi teta řekla vše. Není tě hoden, řekla mi. Muž, který mluví a jedná s neznámou ženou hned napoprvé tak, jak on jednal a mluvil se mnou, tě není hoden. Dost! Vzpamatuj se a buď ráda, že jsme ho prohlédly tak brzy. Básníci jsou nespolehliví! Uvěřila jsem jí a od té doby nečtu ani Erbena. Pak přišel František. Totiž - přiběhl. Nikdy nechodil, aspoň v té době ne. Byl právě v ostrém tréninku a klusal i vsedě. Nosil krátce ostříhané vlasy, černý svetr a mně pralinky. Sám je také jedl a nekouřil, protože skákal o tyči. Po celý týden naší známosti mi vykládal o důležitosti odrazu a já, která vím jedině, že úhel dopadu rovná se úhlu odrazu, jsem mu kladla naivní otázky, jak vyrovnává oba úhly, když v jeho oboru je odraz před dopadem. Smál se a zval mne na hřiště. Doufala jsem, že moje přítomnost ho bude inspirovat k rekordu, ale k mé návštěvě na hřišti nedošlo. Den předtím se s ním setkala má teta. Opět nevím, kde a jak. Měla své metody a dovedla se nejen vyhnout tomu, koho znala a s kým nechtěla mluvit, ale i setkat se s tím, s kým mluvit chtěla, i když ho neznala. Setkali se.

TEN A v onen den, kdy mohl být - jak pevně věřím - zlomen světový rekord ve skoku o tyči, bylo zlomeno její vlastní srdce její vlastní tetou.

TA Zapomeň na toho chlapce, řekla mi. Je roztomilý, ale vzplane příliš snadno, a muž, který tak rychle zahoří, stejně rychle i pohasne. Zapomeň na něj. Věřila jsem jí, ale zapomenout nemohu. Mám stále před očima jeho krátce ostříhané vlasy i styl jeho klusu.

TEN Kamil byl chemik. Zamilovali se prudce a krásně. Opouštěl pro ni své kyseliny a ona pro něj svoje zásady.

TA Ale byla tu opět teta Růža a vnikla mezi nás jako neblahý katalyzátor.

TEN A on... tedy chemik Kamil... taky neodolal?

TA Však jste ji viděl. Kdo by odolal?

TEN Chtěl jsem říci, že například a docela určitě já, ale uvědomil jsem si, že teta Růža má nejen své půvaby - které jsem viděl -, ale i své metody - jak říkala neteř -, a raději jsem mlčel.

TA Nebudu vás zdržovat výčtem a podrobnostmi. Po Kamilovi to byl Evžen, Petr, Robert... a další. Celkem šest. Inženýr, hudebník, herec... Nevím, čím je získávala, nevěděla nic o jejich oborech, nevěděla o ničem nic. Snad si je převáděla na společného jmenovatele a takto zjednodušené pak řešila, ale podlehli všichni. Pak už jsem ji žádala a prosila, aby upustila od svých zkoušek, ale marně. Ne - říkávala mi - nedopustím, abys patřila větroplachu a zhýralci. Muž, který tě bude opravdu milovat, nebude mít pro mne ani oči ani čas. Jen hledej dál. Dál!

TEN A vy?

TA Já? Neměla jsem už odvahu ani sílu hledat dál. Málem jsem ztratila víru v sebe, ve štěstí, v lidstvo...

TEN Říkáte - málem. To tedy znamená...

TA To znamená, že teď už zase věřím. V sebe, ve štěstí, v lidstvo. Za měsíc se vdávám.

TEN Blahopřeji. Našla jste tedy konečně muže, který tetě Růže odolal?

TA Ne. Ale zbavila jsem se jí.

TEN A... jak?

TA Tupým předmětem. Tyto růže nesu na její hrob.

TEN Slečno Růženko...

TA Už jsem vám řekla, abyste mi tak neříkal.

TEN Promiňte - nechtěl jsem být příliš důvěrný.

TA Tady nejde o důvěrnost, ale nenávidím to jméno. Říkejte mi Gisela, ano?

TEN A podala mi ruku. Něžnou, útulnou a bledou ruku s červenými nehty. S nehty červenými jako plamen, jako neřest, jako krev. Jako růže, které nesla své tetě. Nejhodnější neteř nejkrásnější tetě.

Povídka IV. – Gabriel (Archanděl Gabriel je ONA.)

M na stanici elektrické dráhy.

M Opravdu nevím, nač ještě čekám. Říká se: všechno je ve vás, čiňte se! Ale já čekám, jako bych věřil v nějaký zásah, v nějaký obrat, v nějakou pomoc. Když jsem studoval, říkali mí profesoři, že jsem nadaný, ale že se bojím. Opravdu - když jsem přišel před tabuli, bál jsem se. Bál jsem se všeho: očí svých spolužáků, hluku pod okny, notýsku učitelova i černé tabule. Také později se nic nezměnilo. Zůstal jsem ustrašeným tvorem, který si nevěří. Někdy si myslívám, že bych mohl dosáhnout výšek jiným nedostupných, že bych mohl spatřit věci jiným ukryté a vykonat skutky zcela nepředstavitelné, ale stále čekám na nějaký pokyn, na nějaké postrčení, na nějakou paži, která by mne podepřela. Stárnu.

GABRIEL Nepříjemné čekání v takové zimě, co?

M Nu, ani nevím. ... Vám není zima?

GABRIEL Oh, ne. Vám ano? ... Jmenuji se Gabriel.

M Znal jsem jednoho Gabriela, který se jmenoval Čížek a byl sedlářem.

GABRIEL Já jsem Gabriel.

M Mám daleko domů. Pojedu ještě hodinu tramvají.

GABRIEL Řekněte, řekněte mi upřímně - mohl byste mi věřit? Prohlédněte si mne a řekněte - věříte mi?

M ???

GABRIEL Tak, jestli mi důvěřujete. Jestli byste dovedl vložit svou ruku do mé a kráčet se mnou přes propast.

M Ano, věřím vám.

GABRIEL Nuže, nemusíte již čekat v mraze a nemusíte jet hodinu v nevytopeném voze. Je-li vaše důvěra upřímná a pevná, budete za tři minuty na svém lůžku. Jsem Gabriel. Archanděl Gabriel. Váháte? Neváhejte! Podejte mi ruku a řekněte mi, kde bydlíte.

M A pak?

Gabriel mávnutím paží naznačí let.

M Nejsem dobrý běžec a nevyznám se v sebeobraně.

GABRIEL Váháte. Vidím, že váháte. Nevěříte mi. Dovedete mluvit o důvěře, ale ruku podat neumíte. Jste člověk. Vaše způsoby, vaše obavy, vaše podezřívání jsou typicky lidská. Mohl byste putovat přes střechy domů, mohl byste dosáhnout výšek, kam žádný z lidí nedospěl, mohl byste znát, co nikdo z živých nepozná, ale vy váháte. Vaše pochybnosti vás ochuzují. Zůstanete tím, čím jste byl dosud - malým, nevěřícím tvorečkem zvyklým na lidské lži a lidskou neschopnost.

Tma.

M Domluvil, zvedl paže a vznesl se do výše. Když míjel třetí poschodí, zastavil se a nahlédl do jediného osvětleného okna v této ulici. Zdálo se mi, že se usmívá. Potom však náhle sklopil oči a pokračoval v letu. Levou rukou si přidržoval klobouk a za chvilku mi zmizel z dohledu. Na temném nebi se chvěly hvězdy. Mrzlo. Obávám se, že to byla má poslední příležitost.

K dramatizaci byly použity povídky z výborů  S paní ve spaní a Pětatřicet skvělých průvanů.