Koncepty

knihovna

Myšlenky

 

 

POJEDNÁNÍ

 

O krvavém divadle


Nejlepší místo k tomu určené jsou jatka nebo jiná továrna, hala či výrobna a město, ve kterém je možno tyto bizarnosti najít a které se nejen díky tomu brzy stane velikým. Velikým ve smyslu plodícím hluboké, nekonečné, mocné, bezedné, posmrtné, vědoucí i  povzbuzující, dávajícím naději. Přes sto padesát let to bylo město špíny, tmy, jámou smrti, plné rozporů a touhy po změně. Teď je však na čase, aby se vše obrátilo v dosud nepoznané. Nešťastní nebožtíci si berou svou daň. Bohatství v podobě hmoty, jež bylo z velké části vytěženo, je nenávratně pryč, ale energie, která k jejímu zisku byla zapotřebí, mezery v zemi vyplnila a je v lidech i v hmatatelnu kolem nich hluboce zakotvena. Ale ta matérie se nechce mstít, protože byla vypleněna lidskými životy v božích rukách. Utrpení nese ovoce – válka je poučením pro další generace, stejně jako zbytečné či ztracené životy produkují touhu po vyšším poslání či zadostiučinění.


Tak i toto místo požehnáno buď a od nynějška váženo a hluboce ctěno, neboť s otevřenou náručí se může dostati do sevřené, semknuté nabitou silou. A protože divadlo, ať už komické nebo tragické, je o lidském utrpení, které musíme dennodenně podstupovat, je dobré hrát na místech, kde je toto utrpení znát. Proto i těžní věže, důlní jámy, šachty a hutě mohou být přitažlivými místy k akcím kulturního druhu. Zní to možná přehnaně krvavě a může to vyznívat jako jistá deviace, ale např. i jatka, hřbitovy v blízkosti kostelů či krematoria jsou k podobným účelům naprosto ideální, neboť energie nebožtíků (a přiznejme si, že za tímto označením se nemusejí skrývat vždycky bytosti, které by po uložení do hrobu potřebovaly svatý pokoj) může příjemně navonět (ve smyslu pročpět) divadelní prostor a produkce v něm. Divadlo je totiž o vzývání duchů či zemřelých předků, kteří nám po přivolání mohou pomoci poodhalit tajemství různého typu. Pokud vyvstává námitka, že hovězí či skot byl surově zbit a bez souhlasu zvířat poražen, vězme, že k tomu byl určen a nebojme se, že by se chtěl v posmrtné podobě mstít (i když v jiných šířkách by vše řádně promysleli, než by takové zvíře zabili). Přihlížející duchové zvířat (jestliže na jejich povýšení do duchovního stavu trváme) by spíše ocenili, že herci (tedy lidé vůbec) jsou stejná zvířata jako oni a stejně jako oni, ač si to leckdy neuvědomují, se den co den vystavují podobným porážkám a prohrám, když mají touhu neustále si něco dokazovat a předvádět se. Krávy přeci taky bučí jen proto, aby se před těmi ostatními producírovaly.  A volové jak by smet!


A konečně skládky, sutiny i haldy mohou bát rovnocennými poutními místy a mýtickými kopci, na kterých se dá rovněž hrát divadlo. Cožpak i na těchto, nepotřebnými levobočky-kameny vzniklých haldách, časem neporoste tráva? Jak jinak by se měla brát tato dnes již přirozená součást některých našich měst? Zvlášť vhodná k těmto účelům mi přijde halda (neb nepáchne) – i její tvary a nejpřirozenější schopnost přizpůsobit se poutá již z dálky. A sváteční pochod herců i diváků na-horu může znamenat obrovský zážitek, který bude umocněn snahou o znovuzpřítomnění rituálu na vrcholu kopce (třeba při západu slunce), podobně jako když praotec Čech čaroval na Řípu. Jde jen o to obeznámit s tím veřejnost a připravit ji na „přijímání navaleniny ke stavu rovnocennému s okolními, přirozeně vzniklými vrchy“ (pokud nejsou daleko). Takový spektákl  pořádaný v blízkosti slunce tak může být rituálem k zasvěcení kopce a jeho následného pojmenování. Poutavým prvkem pak může být smyšlená báj nebo skutečný historický osud avizovaného se zdůrazněním toho, jaký nezaměnitelný význam nese halda pro své okolí. Jedná se samozřejmě o akci letní, ale nevylučuje se ani mystifikační proces s reálným dopadem zimní…


Divadlo jako surovina, divadlo surové, krvavé ve své podstatě, zbytné, ocelové i zaprášené.

 

(východiskem jsou statě O krutém divadle A. Artauda a město Ostrava)

 

 
Věčně nespokojené geometrické obrazce


Cítím v sobě touhu něco dokázat. Světu, Bohu, Vesmíru. Nežít nadarmo, stát se nesmrtelným. Čím víc se však obrysy mých cílů stávají zřetelnějšími, tím více je vytoužený sen vzdálen. A protože boj je nekonečný a s každým vítězstvím se vynoří nové překážky, nikdy nemůžeme být spokojeni, ačkoli jsme se již třeba svým idejím alespoň v něčem přiblížili.

Například slova, která se mi derou na mysl, jsou semknuta doslova v chomáčích - ani je nestačím třídit nebo dostatečně vyhodnocovat, natož jim udávat jednotný ráz nebo smysl, díky kterým by osvětlovaly celek i to, co vlastně chci říct. Chtěli bychom toho zřejmě stihnout mnoho a i když se říká, že nerozhoduje množství, ale hodnota, to, co mě žene dopředu, je právě představa plochy, která by pojala co možná největší prostor. Díky tomu často nestačíme přiznat věcem jejich pravou podstatu ani formu, která by jim odpovídala. Možná, že to, co teprve bude stvořeno,  bude klidnější, vytříbenější a hodnotnější než to, co jsme dosud stvořili - jak rád bych se uklidňoval tím, že moudrost přichází se stářím!

Je to tak, jak to je; i kdybych se pokusil zahrát si na staršího a pomalejšího, myšlenky by letěly stejně rychle. Přestože se je snažím korigovat, je to příliš falešná hra na to, aby se dala vyhrát – nápad plodí další otázky, tužby plné roztržitosti a hektičnosti; málo však uspokojivých odpovědí či výsledků.

Další věcí, která mě štve a kterou nemůžeme ovlivnit, je ta, že se musíme vracet – k tomu, co jsme udělali nebo naopak neudělali; přemítáme, co bychom změnili a jak bychom to udělali, kdyby se to stalo znovu nebo taky, co by se stalo, kdyby se nestalo  vůbec nic. Minulost nás pronásleduje dennodenně - ať už ve vzpomínkách nebo ve výčtu toho, nad čím musíme neustále přemýšlet. Stejně jako budoucnost, za kterou kráčíme jen proto, abychom minulé popřeli, posílili, zapomněli nebo vrátili. Proto nic, co je v nás i kolem nás (obraz toho kolem není nic než subjektivní dojem, který si vytváříme na základě vnějších podnětů) nikdy nedosáhne stavu absolutního souladu s tím, jak bychom si věci představovali nebo přáli. Žebříček hodnot se na chvíli upevní, aby se vzápětí mohl nepochopitelně sesypat a hodnoty v něm promíchat. Části toho makrosvěta v nás a mikrosvěta kolem (nebo naopak) se bez ustání pokoušíme měnit k obrazu svému. Proto žijeme? Jsme jen atomy a molekulami, plní různých vazeb, útvarů, vzájemných reakcí a vztahů a chováme se jako věčně nespokojené geometrické obrazce, kterým nestačí, že jsou jen kruhy, čtverci nebo trojúhelníky.  Tvary se chtějí spojovat, vytvářet průniky, pojímat množiny…


Mohl bych se radovat, že nejsem přímým účastníkem hrůz, které se dějou jinde ve světě.  Jenže opravdová přítomnost a vědomí toho, že něco takového vůbec může existovat, je možná horší. Má hlava je plná koncentračních táborů, válčení, zabíjení, sodomie a jiných špatností, které bohužel patří k životu a kvůli kterým po zkušenosti s tímto lidstvo přestává věřit v poslání života. Fyzicky nevím, co je hlad, bída, zima a strach, ale vím, co je nesmysl žít, žíznit, po něčem prahnout nebo se za něčím hnát a rvát. Smysl faktu nedostatek je stejný jako skutečnost dostatku.  Někdo může namítnout – dokud si neprožil, nemůžeš říct, co je to za zkušenost. Copak někdo prožil můj život? Nestěžuju si, ale myslím, že prožívám stejné radosti i muka jako ostatní lidé, stejně jako oni jsem byl stvořen, stejně jako oni mám vyměřen svůj pobyt zde a stejně jako oni většinu času trpím, protože stejně jako jim i mně něco chybí, i když jim z nějakého nadpohledu míň než mně. Možná si přejí můj osud vyměnit se svým. Koupili by za válku mír, prodali by za chudobu peníze. Pátrání po smyslu života je však zřejmě patrné v každém směru.


Vnitřní běs, jež mě z těchto věcí provází, jako by měl každou chvíli přerůst v explozi. Přesto mi ty myšlenky nepatří a to, co se ve mně odehrává, už vůbec ne – jsem ovládán hrůznými, krutými zásahy shůry. Mé zápolení se „sebou samým“ se stává stále vyhrocenějším, nesoustředěnost se soustředí do roztěkaných pohybů, někdy i do různých tlaků ve formě podivných záchvatů. Jindy v sobě naopak cítím tolik energie, že bych musel vyskočit z okna, aby se to napětí vytratilo – a ani to by nebylo zaručené v souvislosti se zachováním posmrtné karmy. Strašně rád bych však o své tělo přišel, abych se zbavil zbytečností; je to sice rouhání, ale je to tak. Jak je nešťastný a nemocný, ten svět plný návyků!


Chtěl bych už konečně přijít na to, kam ten přebytek vměstnávat, jak ho zužitkovat, případně rozvíjet. Nechci být ani automatem, ani nešťastným tvůrcem, který neví, jak a kam roztáhnout svá křídla. Žít, žít. Je pro to naprosto zbytečné šílenství, naprosto zbytečný povyk. Pro nic, za nic. Ty hyeny kolem mě k sobě neustále volají, pořád něco potřebují, ale k ničemu konkrétnímu se žádná z nich neodhodlá. Proč nemůžeme zůstat nezkaženými dětmi bez komplexů? Protože jsme vychováváni, protože si pěstujeme kodexy, návyky a zlé zvyky. Jenže žádné hotové lidi já nepotřebuju.


Každý by po sobě zanechával jen krasopis, ten však nevzniká násilím. Musí se proti němu „bojovat“, abychom se k jeho jisté formě dopracovali; je třeba činit to střídmě. Dokonalost v kráse nevzniká pouze vědomě, ale také jakoby náhodou, nekontrolovaně. A zároveň i časem, úsilím, utrpením. Vzniká jako nahuštěniny korálových útesů nebo struktura mechových hájů. Jejich osud nemůžeme ovlivnit; naše urputná snaha je leckdy marná, stejně jako to, že jsme dennodenně svědky situací, jejichž kvalitu nedokážeme přesně zvážit, jež ale dříve nebo později pochopíme a náležitě oceníme.


Zařval bych tak, aby to slyšela celá má duše a ne jenom celý svět, ale taky vesmír uvnitř a někde dál, kam ani nemáme právo řvát. Aby mě něco přesvědčilo, že nežiju nadarmo. Nechci žít jen pro sebe, pro mě je život až příliš drahý a nemůžu si ho proto dostatečně užít. Ale nechci, aby čas mezi prsty unikal jen tak. Nejlépe, aby čas neutíkal vůbec nikam! Aby strnul, užasnul nad něčím, co není, ale co by mohlo být, co někde třeba i je. Jasně by nade mnou bily hodiny a každý jejich úder by mě zasahoval do beder a připomínal mi, že je třeba žít. Pro věčný rozpor mezi žitím a nežitím, chtěním a nechtěním žít.  Je třeba vykonávat, přežívat pro touhu vytvářet. Tvořit. Tvořit. Koule nebo krychle?


Chtěl bych být věčně nespokojeným geometrickým obrazcem, marně přesvědčujícím o své převaze nad vesmírem.

 

 

Trojúhelník herec – režisér - autor

 

1) Herec – potřebuje imaginaci, sebejistotu + specifickou energii, kterou musí vyzařovat a neotřelým způsobem vydávat; proces samotného procesu je založen na spontánnosti a vědomém zapojení těla (nutná jeho souhra s během myšlení)

2) Režisér (navigátor) – rovněž potřebuje představivost, ale musí mít schopnost uplatnit ji v rámci širších souvislostí a složitějších celků, v nichž stmeluje jednotlivé složky, které mají vypovídat o vzniklých vazbách či souvislostech; průběh je většinou naplánovaný (předem připravený), ale může vycházet i z inspirace složkami, které zodpovědný navigační subjekt obklopují - vzniká tedy na místě, teď a tady.

3) Autor – měl by mít podobné předpoklady jako herec a režisér (nebo přinejmenším vhled do těchto problematik), především pak vyžaduje ucelený, jasný, přitom však nadále otevřený pohled na svět a osobitou filosofii, díky níž si ten svět=divadlo vysvětluje a pomocí které též vzniká nejen příběh, ale hlavně jeho podklad, v kterémžto právě autor může svůj náhled osvětlovat. „Výroba“ je o umění popustit uzdu svým představám, znamená však zároveň programově je rozvrhnout tak, aby nějak příběh začal, probíhal i končil, a to na základech „hlubšího vnuknutí“.



Zatímco herec je praktik a režisér všeobjímajícím navigátorem, spisovatel (autor) je filosofem-vědcem. První dva rovněž vyjadřují svůj názor na svět a razí jistou filosofii (jak už někdo řekl, svět je divadlo a divadlo je malý svět, v němž zobrazujeme dobré i špatné věci, které se dějí ve světě velkém), ale u nich převažují složky spíše hmotnější, poněvadž i energie, která mezi oběma tábory koluje, je hmatatelná (pokud se jedná o dobré divadlo). Během akce na povrch vyplouvá metafyzično, které je přítomné i při zkouškách a režisérových navigacích, největší zátěž na přemýšlení však nese spisovatel, pokud cítí zodpovědnost za předešlé partnery-kolegy. Proto je také největším guruem z těchto tří, protože má též největší svobodu (herec je zčásti poplatný režisérovi a ten zase autorovi).

 

Dodatek: Výše uvedené parametry se v podstatě vztahují k jednomu druhu divadla, při jehož vzniku se dostane režisérovi autorův text do ruky a on jej poté nazkouší s herci. Hodnoty smyslu či významu existence jednotlivých aktérů se však mohou navzájem proměnit a jejich hierarchie znehodnotit nebo dokonce anulovat, pokud se bude jednat např. o autorské divadlo, kde se všechny tři složky míjí (představení je jinak obřad, během něhož dostane herec diváka do extáze díky extázi své). Zde bychom neměli zapomenout na to, že vlastně i autor, tedy každý autor, ať už žije v nesvobodě či svobodě, vždy je poplatný době, lidem kolem sebe a vjemům, které ho obklopují. V tomto šlo spíše o snahu vypodobnit jednotlivé body trojúhelníku, který spojuje nejdůležitější částice, bez kterých by divadlo nemohlo existovat. Trojúhelníkem však může být i jedna bytost, cítící navíc jen přítomnost jiných tvarů v sobě, ve spojení, průse(čí)ku, kolem sebe… (viz Věčně nespokojené geometrické obrazce)