Miniaturní
hotelový pokoj zařízený pseudomoderně s aluminiovými prvky a displeji.
Stísněný prostor velmi úsporně slučuje prvky lůžka, jídelního pultíku a nápojového
automatu, solária, fit-centra s vícefunkčním
cvičebním strojem, sprchového koutu nebo spíše univerzální myčky, tureckého
záchodu a počítačově-komunikačního centra zároveň. Prostor pro činnosti a
působení člověka je maximálně minimalizován.
Dle hluku zvenku je zřejmé, že se
nacházíme u dálniční křižovatky, kde sviští kamióny, občas zazní siréna
policejních vozů a ambulancí, možná i u letecké křižovatky, kde co chvíli
přistává letadlo.
Vstupuje kreativec Bořek, každým
coulem „in“, stoprocentní, zjevně úspěšný. A krásný jako Tomáš Hanák. Ano, toho
si představujme!
Konečně ve svým! (Vklíní se do postelo-židle,
obklopené ovladači a dalšími technicistními prvky.) Takhle zašvihanou
dálnici jsem dlouho nezažil. Ještě v jedenáct v noci. (Rozhlíží se.) Tak – čím začneme?
Uděláme si pohodlíčko! Táák. Áááách!…
To je život! Takové blaho bych přál každému. Pohodlíčko. Pohodička. Balzám na
duši. Jééééé… (Protahuje
se. Zívá. Tře si pleŤ.) Takový báječný život!
Luxusní káru, hotely po světě, cestování, kontakty… kdepak mám komunikátor?… á
tady!… (Staví před sebe malý přístroj.)
Vemte jed na to, že všechna ta technika je dobrá
v případě, že má inteligenci také uživatel. Že je schopen vlastní reflexe,
filosofické sentence. Jinak to nemá smysl a je to jen šrot na zabíjení času.
Nepatřím k lidem, kteří se utápějí v nekritické euforii
z pokroku. Ano, prospěch z nových technologií, ano, ale člověk se
musí držet v rozumné distanci. Jako bývalý vizážista vím nejlíp, co je to
vnější slupka a jak je důležité, co je uvnitř. A jakými triky se dá vnějšek uhňácat, zformovat, přejinačit. – Přiznávám: Jsem po dnešku
utahanej. Down. Trošku se uvolníme, co Bořku, jako
doma, sundáme sáčko… (Postupně se
odstrojuje.)Tááák! A je ještě líp! Tááák! Pěkný kšandičky, co? Kdo to tu ocení? Co zavolat Nicol? Bude ji to zajímat? Určitě by ji zajímala bezkonkurenční cena. Jedno Euro! Ano: jedno Euro za jednu noc se vším tímhle
myslitelným i nemyslitelným komfortem! To je naprosto neuvěřitelné! Nechápu jak
je možné takové ceny dosáhnout. Připadám si, že jsem tu prakticky zadarmo. To
až se rozkřikne, lidi pustěj bejváky
a přestěhujou se hupky dupky do McHotelu. Je to výborná,
více než skvělá, cena! Nicol ocení úsporu pro budoucí
soužití. Mohl jsem si pro služebku zvolit jiné
řetězce – Radissona, F jedničku, Ibis a jak se všechny
jmenují. Ale to už bych měl kreditku
v tuhle chvíli pěkně vohoblovanou…
Tak jsem
si trochu odfrkl, co?, protáhl kostru a mohl bych se – i přes únavu – trochu
seznámit s vybavením. (Směje se.) Za
ty penízě! Tak co McHotel
nabízí svým klientům za jedno Euro? Pochlubte se, holenci, když vás vynáším do
nebes! Na co jsou všechny ty páčky? Jaký komfort,Jaké
služby? Něco tuším, něco si domyslím, ale ať si užiji všeho pokroku, když už je
to v ceně!
Čím
začneme po takové cestě? Čím? – Záchodem… - Konečně slušnej.
Čistej. A jistě i inteligentní! Kdepak ho máme? (Hledá.) Po tom hnusu při dálnicích.
Neuklizených, smradlavých… Fuj! –
Když
pohodička, tak kompletní. (Směje se.)
Takzvaná kompletka! Blaho absolutní! Áááá – tady je nějaký návod. (Přejíždí klávesnici.) Stačí ťuknout prstem a mrknout na displej! A
je jasno! Té… toaleta… nic!… - Tak dáme vé a cé… enter… táák. A je to! Záchod
je… pod náma, přesněji podparterový.
(Hledí nevěřícně pod sebe.) Na
prahovém horizontu. Vše mizí podprahově. Výborně!…
Ano. Že zrovna já na to hned nepřišel! To přece napadne každýho troubu! Já mamlas!
S mojí kreativitou! To je na pováženou! Ještě, že tu není šéf! Koho by to
zajímalo: Je totiž na Bahamách. – Takže, teď jak na to, Bořku? Ukaž se! Jak to
píšou? Displej je dobře cloněnej. Čitelnost
perfektní…
Postupně
uvolnit oděv – až do finální fáze. Ještě, že Bořek nespěchá, to by mu mohlo být
osudné! Hezky všechno v klídku. Táák. (Setmí se.) Tak tohle už je naprostá
senzace! Zintimňující světelný automat! Super!! Ani jsem nezaregistroval čidlo!
Až se rozsvítí, podívám se čidélku na zoubky! Tomu
říkám kultura potřeby! Hodná třetího tisíciletí! Famózní apoteóza
nejmodernějších technologií! Skoro je až nedůstojné… v tak prodigitalizovaném prostředí… konat… taková nízkost!
…potřebu… Umím dost, znám dost, ale k rabelaisovskému
talentu mi špetka chybí.
– (Světlo se prudce rozsvítí a Bořek sotva stačí
povytáhnout kalhoty.) To jsou překvapení! Tedy, panečku, home computer šrotí,
co? (Doobléká se.) Takhle inteligentní
senzory! A to vše za jedno Euro! Neuvěřitelné!! Jenom kolik musí stát
interiérová implantace!? Vůbec – ten kontrast nízkého, lidského a vysokého,
řekněme high technology, také vlastně lidského…
Počkat!! Počkat! Tady něco nehraje! Bořku, nepropadej falešnému optimismu! I
nejdokonalejší technika může selhat, nebo ne?
Ne, že
bych nebyl ospalej… Ale mohu jít spát, když je tu
tolik pozoruhodných věciček, vynálezů, výkřiků pokroku?! Nevídaných ani na
veletrzích nebo firemních prezentacích. Proč si to, je-li to v ceně,
v té neuvěřitelně nízké ceně, neozkoušet?
I když
ráno musím být fit. Jednání s klientem – dovedete si představit?! Budu
prezentovat naši kreativitu, svou vizi briefu.
Kdybych to prošvih, přijdeme o kontrakt roku! A
starej z Baham letí zpátky. Starej?… Je mu sedmadvacet… A já bych zase
zacouval do marketingu. V lepším případě. Jako kreativec bych byl vyřízenej!
Jist bych
už – takhle na noc – neměl, co? Ale když se nic neděje a nevolá ani mobil (pohlíží postupně na displej dvou mobilů)
– ani firemní, vomrknem flashově,
co všechno umějí mašinky kolem… Teď už je Bořek v klidu, to nejhorší, ehm,
je za ním, přesněji pod ním, ehm, že, tak je pohodička! (Hledí pod sebe.) Původně jsem myslel, že je to osobní váha… No
nic! Tak co nám ještě nabízí superapartmá McHotelu? (Rozhlíží
se.) Bezpochyby tu láci umožňují fólie na výrobu elektřiny, které jsou
všude kolem… Tady je našinec bez určitého IQ vodkecanej!
Není moudrý ten, kdo ví mnoho, ale ten, kdo ví čeho třeba. To – u McHotelu – s indexem to celé na druhou. Ještě, že jsem
přešel od vizáže ke stylu. A od stylisty postoupil k marketingovému
manažerství… Manažer musí rozumět všemu. Nebo by měl… Ne nadarmo o mně Nicol říká Mr. Všechnovívšechnozná! A přitom vlastně moc nečtu. Něco mám ze školy, něco
z intru, něco z internetu a pak hlavně
vnímám. Jsem otevřený všem novým poznatkům. Řeknu vám třeba, že teď jsem vyplňoval mejlem takový průzkum o vztahu ke knize. K sečtělosti
přece člověk nemusí mít doma hned celou knihovnu. A oni: jaký knihy? A já:
vkladní! A oni: co krásná kniha? A já na to: vkladní knížky jsou ty
nejkrásnější! Nebo modrá knížka!… Nebo kupónová knížka! A když se ptali: co beletrie? , tak jsem kontroloval, ať do toho nezatahujou ženský… (Směje
se.)
Je
otázkou, zda se vracet k tomu, co bylo? Nebo se neotáčet a jít dál. I ve
vztazích… Co říkáte? – Dlouho nikdo nevolá (vyndává
postupně tři mobily), ani na tajný! Ryze soukromý! Zakódovaný! – Nestalo se
něco?! Něco strašnýho?! Nepředstavitelnýho.
Jak to, že mě nikdo nepostrádá? Neříká se nadarmo, že když ti nikdo 24 hodin
nevolá na mobil, neexistuješ!… Tady už dokonce mají Telenet! To je vynález! Něco mezi televizí a computerem! Za hodinu napojení Euro a půl! Předci by
zírali! Generace pradědečků! Děda s rozhlasovou krystalkou! Otec, třískající
do Underwodky! Dosta
patosu! Kdyby tady tak byla Nicol! Moje milovaná… Nicol…
Přiznám
se, že než jsme se poznali, vyzkoušel jsem ledacos. Hledal a hledal. A řeknu
vám, není to dnes lehké najít zajímavou a krásnou holku. A já musím mít určité
nároky! Věřili byste, že jsem se dokonce snížil… klesl… nevím, jestli si to
vůbec mám připomínat… že jsem zašel – do agentury! Seznamovací, jak si říkají, mahoři! (Se sarkasmem
napodobuje dialog.)
- A s kým se chcete seznámit?
- S vámi! – S nějakou ženskou, přece!
- S jakou?
- S jakou!? S jakou?! Prdelatou, kozatou!
- Přijďte se zeptat za čtrnáct dní. Bude nové
zboží. Když čekáte tak dlouho, tak ještě čtrnáct dní vydržíte… A pak mi ukázal
fotku vdovičky… Prej dobře živená. Podpultovka. A přede mnou kvákal z mobilu: diplomovanej inženýr, dělá do marketingu, a zcela
nediskrétně začal s deskripcí. To vám ani nebudu opakovat.
- Hulvát! Vořežprut jeden!
Prej na skráních proplešatělej,
symetrie obličeje béčková, že prej jí včera dohodil nějakýho pingla, tak kdyby pikolo
vybouch…- Dost! Musím se jako kreativec ovládat.
Držet fazónu!…že ano…
…až když jsem
přitlačil, měl tam i něco mladšího a bez liposukce, docela pěknou čtyřiadvacítku.
Ale se čtyřma dětma!… Že prej každý má nějakýho koníčka. A
když jsem kreditkou přitlačil ještě jednou, tak
otevřel vizoura a po chvíli mne začal přemlouvat, ať
zbytečně nevyhazuju prachy, abych na inzerátech a v agenturách
neprošustroval jmění, ať nejsem vůl, ať zůstanu svobodnej.
Že nevím, co to je za kapitál. Že je starej praktik a že bych zíral, co má
v agentuře reklamací a obsílek k soudům. Ještě mi ukázal jednu
žirafu, co hrála basket za nároďák. A na rozloučenou
plnoštíhlou – s metrákem a půl!
Esemeska! Tak, Bořku, co? Bořek vám to přečte: Mas sex-appeal,
styl, inteligenci. Mas krasny oblicej
a krasne telo. Ale ja mam spatny cislo.
Sorry. – Tomu nerozumím…
…žrádlo!… kafe.. jogurty… pomazánky… pivo… vizoury…
džusy… co všechno jsem už dělal… Jestli já už nejsem příliš kreativní? To se to
řekne: Na noc nejez! Lákadla ledničky (otevírá
ledničku) versus imperativ: Na noc nejíst! Konsum versus sebekontrola! To
také náleží k humanizaci zvířete! A že já bych žral, až bych brečel!! (Pípne mobil.) Ne! Já už ty fórky číst
nebudu! – Nicol to není. A legrácky jiných mě
nezajímají! – Nase agentura zkoumala
na zaklade satelitnich snimku sve zakazniky.
Vas xicht byl vyhodnocen
jako pruser roku. - …tak jsme se na dobrou noc zasmáli a
půjdeme si hajnout… (Ukládá se ke spánku do polosklopeného
univerzálního lůžka.) Tááák. A zapneme si hudbu
na dobrou noc… polohlasně …táák … a tlumené světlo … táák …a svěží, čerstvý mořský odér …to by v tom byl
čert, abych neusnul… (S pohledem na
displej) Tady to je!! – Digitální lékař! Měření tělesné teploty, tlaku a
srdečního tepu. Tak co si z medi-digi-menu dáme? Lepší kontrola zdraví, než celou noc
vyvádět se slečnou! Takže dobrou! … dobrou noc, Bořku! - …Bořečku!
Pusinka od Nicol… (SMS)
Prostrednictvim vaseho
telefonu jsme odposlouchali vasi poslední souloz. Vy a vas partner jste
byli vybrani pro dabovani
filmu Ticho. A jdu spát.
Další den. Rozednívá se stupňující se intenzitou umělého
světla. Ozve se elektronický signál. Bez reakce. Signál se ozve podruhé. Bořek
se pozvolna probírá z nepohodlné polohy pololehu
a protahuje se. Ozve se Dobré jitro! A vtíravá rytmická melodie.
Dobrý, dobrý! …
Táák, dobrý den, Bořku! – Ticho. To ticho. Film
Ticho. – Ticho. Ano, když se vůbec nehýbám a nedýchám, je ticho, slyším jen
slaboulinké šumění, bzučení vší tý geniální
elektrotechniky… slyšíš, Bořku?… Moc jsem toho nenaspal… Skoro nic. Mám pocit,
že jsem nespal vůbec. Copak šlo usnout? V hrůze, co se ještě přihodí…
Neměl jsem z únavy halucinace? (Chce
otevřít dveře. Nejde to.) Není to v centrálním počítači? Chybný kód?
Nevypršela platnost vstupního kódu? (Hledí
na displej.) Bodejť!! Jaké mám PIN? PIN!? Bože, jaké mám PIN? Tři jedničky…
ne, to je konto… dva tři dva… to je bankovní karta. PIN, PIN… PIN od superapartmá… PIN McHotel… PIN,
PIN, PIN a PIN… (zoufale) já se odtud
nedostanu!
To je puch! To
mi připomíná, vážení, parfémy a kosmetiku firmy Pach-Puch. Nicol
se věnovala jejich dealerství. Díleřila krátce, když
skončila jako vizážistka. To jsem vám neříkal? Začínala jako já. Jak
vizážistka. Vizážistka celebrit. Ale stylistku, jako já kdysi, už dělat
nechtěla. To jí nevonělo. Tak se vrhla na prodej produktů Pach-Puch. Ale
vystřízlivěla okamžitě! Jak jsem ostatně předvídal. Všechnovímvšechnoznám.
Ani v butiku jí to nešlo. Nicol není typ, co může
celý den lelkovat v butiku a čekat, jestli před zavřením nedorazí nějaká
movitá slečinka… A tak beru její současný job
kostýmní výtvarnice v produkci, jak bych to řekl, soft…, prostě lehce
erotických filmů, jako určité východisko. Avšak o dlouhodobějším časovém
horizontu bych nehovořil. Řeknu vám popravdě: A přesto mne nechce. Já tomu
nerozumím. Jsem zajištěný, inteligentní, v prestižní pozici… Už jsem Nicol žádal o ruku… navrhoval jsem, že bychom se mohli
alespoň zaregistrovat, když už to
jde… - Ale taky nic. Jestli náhodou zůstanu sám, singl, prorokuji vám, půjde o božskou regulaci! Regulaci
demografických prognóz o katastrofách z přelidnění! A ona, teď už o nic
nejde, já vám to klidně řeknu, je na chlapy trochu víc, než by se mi líbilo.
Ale já jí doposud věřil, že je společenská, že jsou to jen kamarádi… - Moje
chyba, že s ní nejsem! Pořád! Že rád cestuji a ona pokaždé nemůže, když
točí. Ještě, že máme krizi heterosexuality a krizi manželství.
Tak snad už je
dost ráno, abych na někoho zabušil. (Bere
do rukou komunikátor.) PIN mi pořád nenaskakuje… Tak komu zavoláme? Buďte
klidní! Tý mojí volat nebudu! Jsme v kontaktu!
ON-line. Tak komu? To mám všechno z toho nevyspání. Teď by koplo cvičení!
Fit-centrum! Nebo mít drobný, tak si pustím tady tu masážní opěrku páteře. To
by bylo! (Protahuje se. Lupne mu
v zádech a jako ve staré frašce se nemůže pohnout.) Auuu! Auuuuu! Jéjejejeje…
Co to? – Co to bylo? Já se nemůžu hnout!… Vždyť ještě nejsem tak starej!…
Slyšíte??? Je tu někdo?! Je v celém hotelu někdo? Někdo živý?! (Sotva se pohne, začne bušit do páček a
přístrojů kolem.) Kde je kdo?! Jsem tu uvězněn a nemůžu se hýbat!… (Pod displejem se objeví list papíru.)
Co to? (Bere jej do zkroucených rukou a
čte.) Účet. To mi ještě chybělo. Kde je jedno Euro?! Jaký příplatky?!
Jaký závěrečný vyúčtování? Za co!? Za jaký služby!? Za ten bordel?!
Jakých sto šedesát?! Co to je za nesmysl? Za nehoráznost? Vždyť to je za celej autobus! Vidíte tu lumpárnu? (Pohrdavě) McHotel… Jedno Euro!…
Podvodníci!! (Ozve se hlas: Laskavě uhraďte
svoje pohledávky. Doufáme, že jste byli se službami společnosti McHotel spokojeni a proto se těšíme na brzkou shledanou. Po
zaplacení se automaticky otevřou dveře pokoje. Přejeme hezký den a šťastnou
cestu.) Tak proto to nešlo otevřít. Žádnej PIN! Já
– blbec – přemýšlel nad tím, jaké mám PIN… Já idiot! A s Nicol jsem taky definitivně skončil. To taky nikam nevedlo.
Když mi ani nenapíše… Můj kámoš z Melbourne se
oženil s televizorem. Je tedy trošku svérázný, to vám prozradím, no
nicméně. Denně stráví u bedny deset, dvanáct hodin. Tak se není ani co divit.
S nikým se nemusí hádat. Má klid. (Obřadně
bere do rukou svůj komunikátor.) Při obřadu slíbil, že bude svoji bedýnku
milovat, až za hrob, ctít, poslouchat ji. Respektovat ji. Jeden prstýnek
položil do ní, zapadl větracím průduchem dovnitř, druhý si navlékl na prst. A
přítomný kněz prohlásil, že jsou svoji. (Pípnutí
mobilu.) Který to je? Firemní? Ne, soukromý! Kdo mohl získat kontakt? A
jak? To jsem blázen! (Čte
z displeje.) Poslední zertik spolecnosti McHotel pro pobaveni a rozptyleni klienta:
Agentura IQ se rozhodla spocitat blbce. Proto
zvednete ruku a cekejte… (Zvedá pomalu
ruku… - Hlas: Za zábavný program účtuje společnost McHotel
deset Euro. Doufáme, že jste se dobře pobavili.)