Pojednání

knihovna

Jiné malé formy

 

 

M Y Š L E N K Y

 

 

MINI MONEY FEST KULT DRAMATIKY

 

 

         Tento zjev vychází z dramatiky coolness. Ta je spjata se současnou západoevropskou divadelní tradicí a téměř docela zabírá všechna místa ve psaní textů i způsobu jejich inscenování. Mluvíme též o odhalování, odkrývání či neonaturalismu. Znamenitě si s tímto slovem pohrál Šimon Petziwahl v textu Coolnička – snažil se tento slovní základ (cool, kool, kůl) najít v co největším počtu českých slov. Já k němu přidávám písmeno t a vyhlašuji tímto počátek nového druhu psaní kultovních divadelních her. Ty by měly zpracovávat ožehavá, tedy aktuální společenská témata, rozvíjená už v dramatech cool (rozkrývání tabu, zvláště co se týče drog a sexu /oboupohlavnost/, všudypřítomnost agrese, absence nepoznaného), ovšem s přihlédnutím na české poměry.

 

         Z toho vychází požadavky, které kladu na vznik dramatu. Těmi jsou:

 

a)     TÉMA = adaptabilita (aby v těch syrovostech nešlo cítit jen vlivy tradice západní, nýbrž i odkazy ke kultuře středoevropské a východní – tedy slovanské). Hry by měly obsahovat více psychologie, hloubky či zbožnosti, která v západních dramatech chybí. Tím vzniká i jistá šance na vysvobození se z jakýchkoli nepsaných, byť nutně přijímaných reálií.

 

Co se týče postmoderní provázanosti, patrné už v dramatice cool, nevylučuje se, ale musí se její principy zpřesnit a hodnoty v ní hierarchizovat, přičemž se doporučuje:

 

b)    mediální pasivita (vyjma internetu ve spojení s filmem) – princip PROPAGACE

 

c)     FORMA = integrační aktivita  -  dobrá by byla přítomnost všech umění (viz totální divadlo), a to již v samotném textu (tanec slov, zvuk hlásek, výstavba dramatického celku, malba písmen). Důležitou úlohu by zde hrála koexistence filmu /asociace obrazu, zdání plátna/. S jistými audiovizuálními prvky by se, tak jak už bylo zmíněno, mělo počítat již při vzniku textu – symbióza divadla a filmu není patrná jen ve výsledné produkci. Zajímavé je též propojení prózy (nerýmovaného dialogu) s dialogy veršovanými, příp. s texty hudebními (inspiraci možné hledat např. v hip-hopu). Nic z toho ovšem nemá přesný řád, jde spíše o nahodilosti bez nároku na bližší zařazení (třeba mezi určité žánry). Pokud bychom tyto postupy někam zařadit chtěli, jistě by šlo o drama kultovní.   P r o č   p r á v ě   k u l t   ?

 

d)    aspekty divadla site-specific = MÍSTO, kde se děj odehrává, je většinou atypické a spíš přísluší filmu. Dějištěm, kde se hra hraje, tak může být např. auto, vlak, supermarket nebo dálnice. Při čtení proto může text navodit dojem jakési road-movie, ale vzhledem k jinak přítomné teatrálnosti jde spíše o jev příbuzný divadlu. Tento neobvyklý základ tedy souvisí i s pojetím celkové scénografie jako takové – při inscenování by nejvíce textu vyhověl prostor site-specific (divadlo charakterizovaný neobvyklým místem, podívané odlišného druhu a specifický pohled na divadlo jako fenomén). Divák by tedy nepřišel na kus do divadla, ale například do továrny, na vrakoviště, do skladu, obchodu nebo autosalónu, kde je realizace takových her nejvhodnější.

 

e)     PRODUKCE se týká využití neobvyklých metod a techniky – co se týká propojení divadla a filmu, může v tom jít o využití hlubší. Pokud by se využilo např. shopping parku k umístění několika divadelních dějišť najednou (simultánní princip), celá akce by se dala nasnímat digitální kamerou jako předem promyšlený, přesně načasovaný tok filmu (viz Dogma 1995). Z pohledu realizátorů by tak nakonec mohlo jít více o film než o divadlo, pokud bychom nepřipustili označení „záznamu divadelního představení“.

 

f)        ČAS A DĚJ v nultých letech – děj se děje, ale nemusí být nutně dramatický, jak jej známe z klasických dramat. Čas je v ohledu k postmoderní filmařině nedůležitý či lépe řečeno potlačený – jednotlivé situace se mohou časově míjet, prolínat i vracet; nepozorný divák je pak zmaten, zda to, co se zrovna odehrává, je po nebo před tím, co se už událo.

 

 

Uspokojení v prázdnu

 

Často se ptáme: „Copak je můj úkol tak důležitý, abych nemohl v klidu zemřít? Co mám na Zemi konat tak výjimečného, aby nadále stálo za to žít? Měnit nezměnitelné? Žít pro ,kouzlo` okamžiku? Plodit potomky? Nebo mám slevovat ze své ctižádosti ve prospěch ostatních?“

Dennodenně musíme ze svých sobeckých nároků slevovat, abychom alespoň částečně naplnili své sny.

Svědí mě přítomnost, přítomnost těla, protože to všechno jen komplikuje a znepříjemňuje. Vždyť dotek je často tak nepřirozený a bolavý! Nepochopitelný, neuchopený závan čehosi, co má ambice zpečetit naše myšlenky hmotnou přítomností. Než abychom měli problém, kolikrát se radši utěšíme tím, že všechno má svůj čas a že všechno jednou přijde; a když ne, svět se nezboří. A tak prázdno zůstává prázdnem, jen sny se nám zdají hutné a smysluplné. Představy se nám proto často zdají živelnější než sám život.

 

 

 

Poslední dobou mi v hlavě koluje spousta vět, několik mott, frází či kréd. Leckteré z nich mi prozradili po zralé úvaze lidé, kterých si nesmírně vážím, zatímco jiné někdo vypustil jen proto, že to někde zaslechl nebo vyčetl. Ono totiž – na málo věcí přijdeme opravdu sami.

 Ať tak nebo onak, zmíněné „promluvy do duše“ se staly mými osobními moudry. Samozřejmě ne hned, moudrost přesto vzniká postupně - jako archivní víno – musí zrát. A stejně jako víno může zrát donekonečna. Kdesi v hlavě (v mozku snad?) se myšlenka zachytí, dozraje a stane se tak nástrojem pro vznik dalších, pokud možno také zdravých, tedy zralých myšlenek. Takže teprve až nabyté a úplné vědomí naprosté samoty v kosmu tomu dodá jedinečnou chuť, životní názor či poselství. Živým se přece člověk stává teprve tehdy, kdy začne rozhodovat sám za sebe. Neměli bychom být jen nepevnými jádry-atomy, nechávajícími na sebe působit vnější události, jež strhávají, jinak zůstaneme pouhými články, součástmi, lépe řečeno součástkami, živořícími na všeobecně přijímaných závěrech.

Takových uvědomělých mudrců je však pramálo - jednoduchosti je vždycky víc. Dobrat se složitosti totiž vyžaduje značné úsilí – k opravdovému konci se tak dostane jen pár nefalšovaných dobrodruhů, kteří jsou navíc často pro společnost a pro svůj odlišný přístup ke všemu, co je obklopuje, sice dočasnou, zato jistou zátěží. K určitému bláznovství, jímž tímto způsob života těchto podivínů-guruů nazývám, přičichnou „obyčejní smrtelníci“ častokrát, jenže – kdo z přihlížejících se nebojí zkoumat a dělat ze sebe před ostatními „normálními“ šaška (nejen toho s rolničkami) až do smrti? Konce se přece můžeme dobrat mnohem jednoduššími, nekomplikovanějšími a tudíž pohodlnějšími cestami. V souvislosti s touto všeobecně přijímanou skutečností by se každý měl dennodenně snažit šahat na dno svých možností, aby si ve stáří nevyčítal, že doopravdy nezmoudřel.

 

 

 

V momentě, kdy se člověk naučí ovládat své smysly a pudy, má vyhráno. Jenže to se mu daří jen tehdy, kdy je jeho pudovost a smyslovost oslabena. Pokud jsou však obě z „neřestí“ přirozené – proč by je měl člověk potlačovat? Většině lidí tato životní hnací síla působí takřka 1OO% všech problémů. Bez těchto komplikací by ale člověk nebyl tím, čím je, a vlastně by ho nic nezaměstnávalo. Přesto se zkusme chovat jako bychom byli slepí a chromí. Ne, k věcem, jež nás obklopují, ale k naší pudovosti; byť je smyslná.

 

 

 

Výkřik člověka, volajícího po spravedlnosti

 

Chci, aby to, co mě prostupuje, již vyšlo ven. Nesnesu myšlenku, nenávidím představu černé díry, já tam nepatřím! Proč je můj život prostoupen bouřemi? Proč neustále slyším nějaké zvuky a pociťuji válečnou atmosféru? Copak ticho léčí, když neexistuje?

Právě jsem dostal záchvat /nebo něco podobného/. Začnu se celý třepat, přičemž jsem při vědomí – myšlenky mi prolétají hlavou, jakoby se nechumelilo. Křeče nastupující v okamžiku, kdy jsem relativně v klidu a nic nedělám. Že by proto? Občas zkouším nic nedělat.

Umění vyžaduje oddanost. Je třeba nechat se překvapovat, zároveň však nesmíme brát překvapení jako cosi výjimečného. V tom vidím světlo ne na konci, nýbrž již na začátku tunelu.

Stávám se někým jiným. To, co jsem byl, už neplatí; jsem jiný.

Každému o něco jde. Někomu, ač si to třeba nepřipouští, o slávu, jinému o peníze, čest, pozemské štěstí nebo lásku, jinému o to dobrat se podstaty. Před realitou však nikdo neuteče. Je zde a byla záměrně stvořena. Stejně jako noc prostoupená sny.

Kdo sám před sebou utíká, je nešťastný, ačkoli zažívá pocity štěstí /i když pravé štěstí třeba nikdy nepoznal/. Není vlastně nic horšího než pocit absolutního naplnění. I v takových chvílích si totiž člověk zároveň uvědomuje hořkost nad tím, že se jako vždy jedná o stav pomíjivý. Stejně tak chutná i rozkoš – vnitřní boj s neurvalou vášní, jež bychom nejraději neměli. Proto také občas v posteli končíme s těmi, od kterých bychom to čekali nejméně nebo od kterých si to nejméně přejeme. A žijeme nejlíp, jak umíme, přitom se celý život učíme něco umět.

Opravdu. Změnil jsem se. Stal jsem se nositelem těla. Trpitelem záchvatů. Účastníkem nevyhnutelného. Cedulí souběžného. Tečkou v neohraničené ploše, černou čarou v průsečících úseček.

Taky mi hučí v uších, ale to už nejsem já. Ohořel jsem ve vichru chaosu, recitoval jsem pro smilování boží. Nemá smysl zapírat. Ode dneška budu říkat jenom pravdu.

Jsem na tom bídně, protože cíl je daleko - čím dál tím dál, přestože je ve mně.

Srdcový sval rve se mi z těla. Chce skočit ven. Bušení rve mi bubny. Krev se mi tlačí do hlavy. Zmocnil se mě přetlak. Nemá smysl zapírat ani utíkat.

Nečinnost často bolí víc než namáhavá práce, poněvadž není nečinnost jako nečinnost. Bolest musí být vždycky produktivní. Pokud je člověk životem a jeho pravdou posedlý, zpravidla utrpení podporuje, ale ne neprávem.

Chci, aby to, co mě prostupuje, už vyšlo ven. A chci, aby to bylo každý den, ve správný čas a na správném místě.

 

 

Jsou ve mně umístěny dva tábory a ty ani méně než pravděpodobnou náhodou nevytuší, zda stojí proti sobě nebo jestli navzájem usilují o vykonání alespoň jedné souvislé věci, řekněme jisté.