Etién Graczki

ohne sentiment, bitte

 

 

  ---x---x---X---x---x---X---x---X---x---x---X---x---x---X---x---X---x---x---X---x---x---X---

 

 

            Ve hře vystupují tři postavy – Luisa, Michael a Jiří (sestra, bratr a bratranec).

 

 

                                                              Předmluva

 

   Světlo. Herci procházejí mezi diváky.

 

 

LU                  Nechce se mi zase začínat.

 

MI                   Musíš začít. Stejně jako musíme vstávat a žít.

 

JI                     Začni, ať brzo skončíme.  

                                                                                    

LU                   Nejdůležitější je začít. Pak už jde všechno samo. Jenže začít a poznat, kde končí začátek, je stejně těžké jako vědět, kdy skoncovat.

 

MI                   Tak tedy začněme!

 

LU                   Na počátku bylo slovo.

 

JI                     Tma!

 

                                                                                     Tma.

 

MI                    Nicota!

 

LU                   Slovo!

 

MI                    Absolutno!

 

JI                     Světlo!

 

                                                                                   Světlo.

 

MILUJI           Začínáme!

 

 

                                                                       První  obraz

 

                        Byt. Scénu tvoří zeď na horizontu s malým okénkem uprostřed a dveřmi po obou bocích. Dveře po levé straně vedou ven z bytu a vedle nich vězí věšák se třemi stejnými klíči. Druhé dveře vedou do dalších místností bytu. Uprostřed místnosti je pouze velká nevkusná pohovka a stolek s telefonem. Zařízení bytu a pořádek v něm odráží vkus jeho obyvatel. LU vtrhne s čisticími prostředky a drhne čistou zeď.

 

LU                   Míšo, Michálku, vstávat! Budeme uklízet! Tak do prdele vstaneš nebo ne? 

 

                        Vzbuzený MI se neochotně zapojí a drhne.

 

LU                   Tak to už by stačilo. Běž nakoupit.

 

MI                    Můžu si koupit tričko?

 

                        Ticho.

 

Máš nějaké zvláštní přání?

 

LU                   Zavři hubu.

 

MI                    Rozkaz!

 

LU                   Poslušný bratr.

 

MI                   Koupím ti v krámu projímadlo.

 

                                                                       Odejde. Telefon.

 

                        Ahoj máti, zrovna jsem ti chtěla volat. Zeď stojí pořád na svém místě, Míša právě odešel do supermarketu. Venku svítí slunce a já, místo toho, abych se opalovala, likviduju nepořádek. O bratrance se dobře postaráme, neboj. Zavoláme ti, pozdravuj otce a mějte se tam hezky!

 

                                                                                  Zavěsí.

 

                        Abych se představila… Jmenuju se Luisa Letschertová, narodila jsem se v Berlíně. Vystudovala jsem střední ekonomickou školu, obor sociálně-administrativní. V současné době se ohlížím po práci nebo po mladém, finančně zabezpečeném muži atraktivního zevnějšku. Docela mě štve ta zeď před barákem. Je to jedno z mála míst, kde ještě něco zůstalo, ale už brzo bude, doufám, čistá i tahle ulice. Donedávna jsem se musela koukat na to, jak se do ní buší a kope. To všechno kvůli těm odnaproti. Chtěli jít k nám. A tak jsou s námi. Čekáme návštěvu z Čech. Je to syn mé tety, která po šedesátém osmém zůstala v Československu, zatímco má matka (tedy její sestra) emigrovala sem, do Západního Berlína. Vdala se tady za mého otce a teď jsou na dovolené. Jinak bydlíme v Sebastianstrasse, nummer 86, Berlin – Kreuzberg, tak když byste se někdy chtěli zastavit… (…) Bratr se vrací z nákupu. Slyším ho, jak se drápe po schodech.

 

                        Vejde MI.

 

LU                   Ty sis koupil tričko?

 

MI                    Ještě, že je dnes nebe jasné jako předevčírem.

 

LU                   Co je dneska za den?

 

MI                    Není to jedno, když máme prázdniny?

 

LU                   Ono je to vlastně vždycky jedno.

 

                      MI si chce zopakovat každodenní rituál.

 

Nové tričko koupil jsem si

v obchodě značky MAC

vypadám jak z časopisu

staré hadry dám do lisu.

 

LU                   Bratranec čeká na nádraží!

 

                        Luisa začne zmatkovat a pobíhat po místnosti.

 

MI                    Počkej ještě!

 

Móda hýbe dnešním světem

                        pro budoucnost našim dětem

                        velké město postavíme

                        zahulíme uvidíme.

 

                        Společnými silami

                        nedostanem do tlamy.

 

                                                                                      Tma.

 

 

                                                                       Druhý  obraz

 

                        Na pohovce teď sedí vedle sebe všichni tři. Nějakou chvíli je úplné ticho.

 

LU                   So…Dein name ist…

 

JI                     Jiří.

 

LU                   Ji – rži.

 

JI                     Ji – ří.

 

MILU              Jirži!

 

JI                     A vy opravdu neumíte česky?

 

LU                   Ein bisschen. Was ist das?

 

JI                     Das… ist die Sofa.

 

LU                   Výborně! Und das?

 

JI                     Das ist… das Radio.

 

LU                   Nein, das ist kein Radio, das ist Hi-Fi!

 

JI                     Ja, ich verstehe… Přijel jsem obnovit zpřetrhaná rodinná pouta.

 

                                                                                   Ticho.

 

                        A taky se trošku pobavit. Berlín je přece vyhlášeným městem… kultury… nebo ne?

 

                                                                                   Ticho.

 

                        (spíše pro sebe) No…po pravdě…do hodin němčiny jsem nechodil zrovna pravidelně…

 

MI                    Nemáš žízeň?

 

LU                   Nebo hlad?

 

JI                     Nerozumím.

 

LU                   Jestli nechceš něco k snědku nebo k pití?

 

MI                    Pít, voda, jídlo!

 

JI                     Nerozumím vám.

 

LU                   Asi není hladový. Dobrá, zkusím mluvit česky. Máma říkala, že se nemají se sestrou moc rády.

 

JI                     Protože jí nepomohla na západ.

 

LU                   Co já vím, chtěla tam zůstat, protože byla zbabělá a krom toho se tam šťastně zamilovala.

 

JI                     Příbuzní by si měli pomáhat.

 

MI                    A jak? Po okupaci už to stejně nešlo. Teta měla být chytřejší a měla jet s mámou do Německa hned.

 

LU                   Tady máš klíč od bytu. Chceš se podívat do města, že?

 

JI                     Nejdřív bych si vybalil věci.

 

LU                   Až se vrátíš, pověs klíček na věšák. Máme rádi pořádek.

 

JI                     Skutečně? A kde jsou vlastně vaši rodiče? Pro pořádek?

 

MI                    Odcestovali na dovolenou do Tichomoří.

 

JI                     Škoda. Rád bych je poznal.

 

                        Jiří si vezme své věci a chce odejít do pokoje.

 

LU                   Co by jsi řekl tomu, kdybych jela s tebou a ty by sis koupil něco na sebe?

 

JI                     Teď hned?

 

LU                   Ano.

 

JI                     A proč?

 

LU                   Víš, tady se nosí trochu jiný styl. Doba jde jaksi… kupředu.

 

JI                     Ale mně se to líbí.

 

LU                   Neboj se, bude ti to slušet mnohem víc než teď. Pomůžu ti něco vybrat.

 

JI                     Tak dobře, ale nejdřív si vybalím ty věci.

 

LU                   Aber schnell, schnell! 

                       

 

Třetí obraz

 

                        LU leží polonahá na pohovce. Je těsně nad ránem. Převaluje se neklidným spánkem, později začne zvonit telefon. Má se za to, že LU je zpočátku ve snu.

 

LU                   Nenávidím tenhle zvuk!

 

                        Zvonění je jakoby naléhavější.

 

                        Vypněte někdo ten zvuk! Ruší mě to v přemýšlení!

 

                        LU pomalu vstane a až se zorientuje, vezme telefon.

 

                        Maminko, proč mě nutíš takhle brzo vstávat? Vždyť moc dobře víš, že se vůbec nic nezměnilo. Zeď pořád stojí a bratr půjde nakoupit do supermarketu, až se vzbudí. Cože? Nemůžu ti ho dát k telefonu, všichni ještě spí, máme tady jiný čas. Cože? Moc jsme spolu nekomunikovali, umí málo německy a já si na češtinu už nevzpomínám, když ji nemám s kým procvičovat. Nelžu. Dobrou noc.

 

Zavěsí.

 

Ozveme se.

 

MI                    Co tady děláš?

 

LU                   Co bych dělala? Spím tady.

 

MI                    Měla jsi spát se mnou.

 

LU                   Rozmyslela jsem si to. Na pohovce se mi usíná líp než s tebou v jedné posteli. Nejsme už malé děti a lišíme se od sebe natolik, že by nás ta jinakost mohla svádět.

 

MI                    Chceš říct, že tě přitahuju?

 

LU                   Možná.

 

MI                    Čím?

 

LU                   Tím, že jsi jiný než já a tím, že nikoho nemáš. Mimochodem, ta Polka odvedle po tobě docela čumí.

 

MI                    V kolik jste se včera vrátili?

 

LU                   Když už jsi spal.

 

MI                    Vzbudilo mě zvonění.

 

LU                   To byla matka. Volala.

 

MI                    Měli jste spolu něco?

 

LU                   Co tě to napadá? Jsme přece příbuzní!

 

MI                    Musím do obchodu.

 

LU                   Uvařím zatím čaj.

 

MI                    Nebo víš co, dneska nikam nepůjdu.

 

JI                     Tschüs.

 

MI                    Tschüs.

 

LU                   Skočím připravit něco k snídani.

 

                                                                                   Odejde.

 

MI                    Luisa je dnes nějak nervózní. Nevíš, co se jí stalo?

 

JI                     Nechápu to.

 

MI                    Jak se ti líbí v Berlíně?

 

JI                     Výkladní skříně, neony, obchody, světla, výlohy, nákupní centra, pasáže…A mezi tím vším dokonalí lidé. Co víc by si člověk mohl přát? Máme u nás ještě co dohánět.

 

MI                    To víš, jsi v Německu. To je pravý západ.

 

JI                     U – Bahn! S – Bahn! Tolik stanic!

 

MI                    Nechceš se zdokonalit v… němčině?

 

JI                     Radši bych se nasnídal.

 

MI                    Vám Čechům chybí sebedůvěra.

                       

Přichází LU se snídaní.

 

MI                    Znáte hru na pravdu?

 

JI                     Pravda přeci neexistuje.

 

MI                    Ale hra ano. Měli by jsme se víc poznat. Vždyť jsme z  jedné rodiny.

 

LU                   Musím říkat pravdu?

 

MI                    Každý podle svého gusta. 

 

JI                     Můžu se ptát na všechno?

 

MI                    Politiku do toho netahej.

  

LU                   Kdo se bude ptát první?

 

MI                    Už se ptáš. Teď já. Co cítíš tady k Jiřímu?

 

LU                   Na to snad nebudu odpovídat.

 

MI                    Odpovědělas. Teď se ptá Jiří.

 

JI                     Co budeme dnes dělat, Luiso?

 

LU                   To je hloupá hra. Nenajíme se radši?

 

MI                    Až mi odpovíš, co jste spolu vy dva měli.

 

LU                   To není fér!

 

MI                    Budeš diskvalifikována.

 

JI                     Spali jsme spolu. (začne se hrozně smát)

 

MI                    To si děláte srandu, ne?

 

LU                   … Jiří byl opilý a měl na mě takovou chuť, že mě znásilnil.

 

JI                     Ne ne ne ne ne. Tvá sestra využila mé slabé chvilky a svedla mě, protože byla neukojená a moc to potřebovala.

 

MI                    Děláte si ze mě srandu, že?

 

LU                   Jsem zamilovaná a vyspali jsme se spolu, protože jsme to oba chtěli.

 

JI                     Byla by to hezčí pravda než ta, kterou jsi zmínila předtím, ale ani tak to není. Už si vzpomínám. Ty jsi mě moc chtěla a já tebe taky. To souhlasí. Jenže ty jsi pod tím zřejmě viděla něco jiného než já. Měl jsem prostě jenom chuť na sex. To se mi občas stává, když se opiju. I když  se sestřenkou se mi to stalo poprvé, to je fakt.

 

MI                    Myslíte to vážně?

 

LU                   To ty jsi s tím začal! Ty jsi chtěl vědět pravdu!

 

JI                     Prostě jsme si dlouho nezašoustali, tak jsme se na sebe vrhli.

 

MI                    Věříte vůbec v Boha?

 

LU                   Chodím do náboženství dvakrát týdně.

 

MI                    Je to špinavost!

 

LU                   Co mi tady kážeš? Ty sis ještě nikdy nezaprcal, tak nepoučuj! (jinak) Míšo, vzpomeň si, jak je nám spolu dobře, když jsme sami. Pojedeme někam na výlet, co říkáš? Jiří si prohlédne město…Kam by ses chtěl podívat, Míšo?

 

MI                   Nemůžu tomu uvěřit.

 

LU                   Já taky ne. Ty tomu věříš, Jiří?

 

JI                     Proč ne? Nepůjdeme se podívat ven?

 

                                                                                    

 Tma. 

 

 

Čtvrtý obraz

 

                        Berlínská zeď postříkaná grafity namířenými proti SSSR.

 

MI                    Tak tady je ta naše slavná zeď. V podstatě už tady nemá být, ale jaksi ještě stojí. Prý na památku. Smrdí, a bude smrdět tak dlouho, dokud se sama nerozpadne nebo někdo nepostaví nějakou novou.

 

JI                     Bez špetky ironie musím říct, že kdyby nahoře čouhal ostnatý drát, byla by zeď mnohem působivější. Takhle je docela nevinná. Víš jistě, že jsme v Berlíně a ne někde úplně jinde?

 

MI                    Stejně jako bych mohl tvrdit, že jsme na zemi.

 

JI                     A jsme teda na východě nebo na západě?

 

MI                    Myslím, že jsme zrovna na severu. Ale jinak je to jedno. Teda, lépe řečeno, můžeš si to klidně určit sám. Ale kolem zdi je spíš neutrální zóna. U vás slunce ještě nevyšlo, zatímco u nás pomalu, ale jistě zapadá. Sestra říká, že má z každé strany něco, ale myslím, že je spíš po mamince.

 

JI                     Moje matka je pro připojení k západu.

 

MI                    Z čeho tak usuzuješ?

 

JI                     Je to přirozené, když jí to celý život odepírali.

 

MI                    Na východě jsou hotové poklady.

 

JI                     Stejně jako pro nás na vaší straně. Nevíme, kdo jsme a kde stojíme, a tak utíkáme jednou doleva, jednou zase víc doprava. Slunce nevychází a není kam zapadnout. Žádný východ, žádný západ. Střed potřebuje rovnováhu, ale ta nám nějak chybí. Říkáš teda, že stojíme v zemi nikoho?

 

MI                    Už to nerozebírejme. Není to jedno?

 

JI                     Chci tomu rozumět. Lidi se taky dělí na eskymáky a křováky.

 

MI                    To je jiný případ.

 

JI                     A přece mají mnoho společného.

 

JI                     K čemu by jsi chtěl dospět?

 

MI                    K absolutnímu poznání a vědění.

 

JI                     To by chtěl asi každý, ne?

 

MI                    Ale já to myslím jinak.

 

JI                     A jak? Každý to myslí jinak.

 

MI                    Kam půjdeme teď?

 

JI                     Kde jsme ještě nebyli. Chtěl bych konečně najít východ.

 

MI                    Bojím se, že je to složitější než se zdá. Rádi bychom věci zjednodušovali, ale dobře víme, že je to až příliš složité na to, abychom to pochopili.

 

JI                     Je to prosté. Zdi začaly stavět lidi. Jíst, pít a spát jim nestačilo, potřebovali k tomu ještě vymýšlet. Jenže k tomu, aby sis mohl vymýšlet, potřebuješ zázemí, ochranu, bezpečí. Mám chuť ji přelézt, ale asi je to opravdu moc vysoko.

 

                        JI začne skákat, jako by chtěl překonat zeď. Pak se přidá i MI. Předhánějí se, kdo skočí výš. Zvuk rychlovlaku. Tma.

 

 

 

Pátý obraz

 

            (Ze záznamu.)

 

 

LU                   Čekám, co mi k tomu řekneš.

 

JI                     Všichni čekají, co řekneš. Celý svět je zvědavý na to, koho miluješ a co si myslíš.

 

LU                   Tak a teď si popovídáme v klidu, dobře?

 

JI                     Dobře.

 

LU                   Uvědomuješ si, že tím, co jsi spáchal…

 

JI                     Co jsme spáchali…

 

LU                   …se zavazuješ k něčemu vyššímu?

 

JI                     K ničemu, sestřenko, absolutně k ničemu.

 

LU                   Ničemo.

 

JI                     Naivko.

 

LU                   Stop. Vrátíme se na začátek. Kdo koho sváděl?

 

JI                     Pořád dokola to samé! Nikam to nevede. Nic ti nedlužím a ani po tobě nic nechci.

 

LU                   A co když všechno řeknu rodičům, až se vrátí?

 

JI                     To neuděláš.

 

LU                   Co ty víš, co já udělám a čeho všeho jsem schopna.

 

JI                     V tom případě jsi nevyrovnaná nána.

 

LU                   Mohla bych tě proklínat, ale neudělám to, protože tě mám ráda.

 

JI                     Nerozumím ti. Máš ráda především sama sebe. Proto by jsi byla ráda, abych tě miloval.

 

LU                   A ty se nemáš rád?

 

JI                     Jestli někdo takový existuje, tak ano.

 

LU                   Mluvíš tak moudře a učeně; od začátku jsem věděla, s kým mám tu čest. Víš, když jsi přijel, hned jsem poznala, že v sobě máš přesně to, co bych zrovna potřebovala. U nás nejsou takoví lidi jako ty a zároveň jsem si uvědomila, že v sobě musím tu jinakost rozvíjet a ne potlačovat. Mám přece v sobě taky slovanskou krev. 

 

JI                     Nejsem schopný milovat, rozumíš?

 

LU                   To je proti přirozenu. Každý normální člověk potřebuje vedle sebe někoho druhého.

 

JI                     Přestup na trasu S

                        nekonečné silnice

                        cesty vedou přes

                        neprozkoumané hranice.

 

                        (nebo:)

 

                        Pro lásku se nadechni,

                        pro lásku jdi za dveře;

                        dlouho čekat nenech ji,

                        odháněj své soupeře.

 

LU                   Žiješ v samých otázkách a hádankách.

 

JI                     Lepší než žít v odpovědích.

 

LU                   Skončíš špatně.

 

JI                     Co je špatně?

 

LU                   Máte s bratrem mnoho společného.

 

JI                     Taky ho miluješ?

 

LU                   Mám ho ráda.

 

JI                     Něco ti povím, Luiso. Když vidím olizující se dvojice, je mi špatně. Páření je začátkem konce.

 

LU                   Chceš se se mnou milovat?

 

JI                     Už ne. Bohužel. Je mi líto. Možná, až se zase napiju a nebudu vědět, co dělám. Až se budu nudou sžírat tak, že ti ho tam vrazím, abych ho zase vytáhnul.

 

LU                   Přeji si, abys nás opustil.

 

JI                     Myslím, že si teď s Míšou docela rozumíme a asi by ho to zrovna moc netěšilo, kdybych se vrátil domů. A navíc mám ještě nějaké povinnosti vůči vašim rodičům, takže bych docela rád počkal, až se vrátí z dovolené.

 

LU                   Dělá ti to dobře, manipulovat s lidmi kolem sebe?

 

JI                     Přijel jsem vyjednávat. Ostatní mě nezajímá.  

 

                                                          

 

            Šestý  obraz

 

 

MI                    Všechny ty řeči nic neřeší. Jsou to plané kecy do prázdna.

                        Shluk písmenek ve prospěch menší nudy, ve prospěch vyššího celku. Rozboření ticha v nekonečnu. Nic tím nevyřešíme ani nezměníme. Lidstvo si nežije lépe než před pár stoletími, jsme na tom úplně stejně.

 

JI                     Informace nás strhávají a vytváří mylnou představu o tom, že se něco děje. Pravé problémy jsou však někde jinde a ty za nás pokrok nevyřeší. Říkal jsem jí, že jsem nejšťastnější, když řeším tyhle věci.

 

MI                    Dialogy nás sice posunují, ale hnacím motorem nejsou samotná slova.

 

JI                     To už určitě někdo napsal. Co bude dál, za pár let?

 

MI                    Více informací, více peněz, sjednocený svět a výlety do vesmíru. Neustálá hra o tom, co všechno podstoupíme, vytrpíme a vydržíme.

Ale – co z toho?

 

JI                     Jsme spojeni s vyššími silami a ty nám říkají, že máme jít dál. Nepůjdeme do ZOO?

 

MI                    Máš na zádech čmouhu od stěny. 

 

                        MI přistoupí a otře Jiřímu záda, přičemž se jeho dotyky stanou podezřele láskyplné.

 

JI                     Co to děláš?

 

MI                    Nemůžu tě hladit?

 

JI                     Ty jsi na kluky?

 

MI                    Ty ne?

 

JI                     Ještě si nejsem stoprocentně jistý – ostatně každý neustále hledá – ale řekl bych, že mě muži nepřitahují.

 

MI                    Každý to v sobě má. Jenom to musí nechat otevřít a pak to jde samo.

 

JI                     Chceš říct, že za naším přátelstvím bylo celou dobu něco jiného?

 

MI                    Neřekl bych, že je to přátelství. Je za tím přece mnohem víc. Nebo se mýlím?

 

JI                     Všechny naše rozhovory měly směřovat k tomu, abychom se spolu nakonec vyspali? To je nechutné. Hnusí se mi to!

 

MI                    Myslel jsem, že k tomu, aby ses vyspal s holkou, se potřebuješ opít. Dobrá, zapomeneme na to, budeme jenom kamarádi. Nic po tobě nebudu chtít.

 

JI                     To jsem si o tobě nemyslel. Nemohl jsi mi to říct?

 

MI                    Myslel jsem, že jsme kamarádi, kteří by za sebe položili ruku do ohně, a přitom…

 

JI                     A přitom tvé myšlenky směřovaly celou dobu úplně jinam.

 

MI                    Jsme pořád přátelé!

 

JI                     Luiso!

 

MI                    Co blázníš?

 

JI                     Luiso?

 

                        Vejde Luisa.

 

LU                   Copak? Změnilo se něco, že mě najednou potřebuješ?

 

JI                     Všechno se změnilo. Jedu pryč, jak sis přála.

 

LU                   Proč?

 

JI                     Zeptej se tady brášky.

 

LU                   Pohádali jste se?

 

JI                     Tvůj bratr je pěkný pokrytec. Pomohl mi zbavit se tě jenom proto, aby mě získal sám pro sebe.

 

LU                   Jak to myslíš?

 

JI                     Míša mě totiž miluje.

 

LU                   Milu…Míšo, ty jsi buzerant?

 

MI                    Jak to můžeš nazvat tak škaredě?

 

LU                   Proč jsi mi to tajil?

 

MI                    Nic jsem ti netajil. Nikdy ses na to neptala.

 

LU                   Myslela jsem si to. Takže celou dobu jsi byl ke mně surový jenom proto, že jsi byl zamilovaný? Ubožátko!

 

JI                     Ubožátko? Grázl je to!

 

LU                   Nejradši bych ti všechno odpustila, ale tak jsi mi ublížil, že bych ti to teď měla vrátit.

 

JI                     Vrať mu to!

 

LU                   (Jiřímu) A ty ho teda nemiluješ?

 

JI                     (Luise) Po tomhle budu tisíckrát raději milovat tebe.

 

LU                   Opravdu? Míšo, odpouštím ti.

 

                                                                                   Telefon.

 

                        Ano, prosím? Ano, to jsem já, mami. Prší, zeď je na svém místě a nakoupit jsem byla dneska já. Cože? Přijedete? Ale to přece nejde! (Michaelovi a Jiřímu) Naši se zítra chtějí vrátit! Prý by tě rádi viděli.

 

JI                     Ale já přece odjíždím.

 

LU                   On už ale přece odjíždí! Ty odjíždíš? Dobře. Vyřídím. Pozdravím.

 

                                                                                   Zavěsí.

 

                        Rodiče vás oba pozdravují a tobě vzkazují, že se máš ještě zdržet.

 

JI                     V tom případě bych měl zůstat. Rodinné vztahy by se mohly zhoršit.

 

MI                    Zmiz. Sbal si věci a okamžitě vypadni.

 

JI                     Ale copak?

 

MI                    Jsi parazit, víš to? Absolutně nás vysaješ, a když už není, co by za to ještě stálo, stáhneš se. Nechápu, jak jsem mohl být tak hloupý. Rodiče do toho netahej, mohli jsme to změnit sami. Ale teď už je pozdě. Proto si raději sbal všechny ty vymoženosti a vypadni z našeho života.

 

JI                     Jestli jsou vaši rodiče tak prudcí a vznětliví jako vy, možná by to bylo lepší. Jenže já jsem přijel hlavně kvůli nim. Mám jim osobně předat pozvání na návštěvu k nám do Česka.

 

MI                    Vzkážu jim to a vysvětlím, proč jsi odjel.

 

JI                     Naše matky se budou nenávidět do smrti.

 

LU                   A to jsou prosím obě Češky.

 

JI                     Od začátku jste se mě chtěli zmocnit a vykořistit užitek pro sebe, i když jste věděli, že to není správné – už jenom proto, že jsme příbuzní. Ale o tom už ani slovo. Nechci už nikoho proklínat a obviňovat, každý neseme svůj díl viny, a jsme si toho vědomi. Půjdu se projít do města, jestli dovolíte.

 

LU                   Můžu jít s tebou?

 

JI                     Co mi zbývá? Chceš jít taky, Míšo?

 

MI                    Zůstanu doma.

 

LU                   Ty nejdeš?

 

MI                    Ne.

 

LU                   Tak já taky zůstanu. Stejně bych měla uklidit, než přijedou naši.

 

JI                     Tak se tady mějte.

 

                                                                       Odejde. Tma.

 

 

 

            Sedmý  obraz

 

                        Někde (kdesi). LU + MI jsou v strnulých + skleslých pózách a nic neříkají. Až když je ticho nesnesitelné, LU promluví.

 

LU                   Jsi nacista a ještě k tomu narcista. 

 

MI                    Holá hlava by mi neslušela?

 

LU                   Měli bysme se mít zase rádi. Nemůžeme proti sobě bojovat.

 

MI                    A co chceš teda podniknout?

 

LU                   Musíme spojit své síly, Míšo. Musíme se zklidnit, nevšímat si ho. Čím víc se ho budeme stranit, tím víc se o nás bude zajímat. Když to nebude zabírat, využijeme chvíle, opijeme ho a svedeme.

 

MI                    A co naši?

 

LU                   Tím se teď nemusíme zabývat.

 

MI                    Chceš, abychom vedle sebe byli nazí?

 

LU                   Nemusíš se svlékat. V nejhorším to udělám sama. Znovu. Nepotřebuju tě k tomu. Jen jsem ti chtěla dát možnost se svobodně zmocnit toho, co jsi chtěl. Ty časy, kdy jsme soupeřili, už jsou pryč. Já mám něco, ty máš něco.

 

MI                    To ho máš opravdu pořád tak ráda?

 

LU                   Já už ani nevím. Ale čím víc je to nemožné, tím víc to chci a tím víc mě to přitahuje.

 

MI                    Bude to vlastně taková nevinná pomsta. Jestli bude příležitost, uděláme to. Aby poznal, jaké to je, když si s někým někdo zahrává.

 

LU                   Občas si říkám, že jsi hloupý, ale jsou momenty, kdy si  naprosto rozumíme.

 

MI                    Budu se ho dotýkat!

 

LU                   A nejenom to! Budeme jedním tělem!

 

MI                    Luiso?

 

LU                   Copak?

 

MI                    Vidím před očima své dětství.

 

LU                   Ohne sentiment, bitte. Nebuď přecitlivělý.

 

MI                    Jsem malý usmrkaný chlapeček, co chodí donekonečna kolem zdi v naší ulici a přemýšlí,  jak by se dostal na druhou stranu. A ono se pomalu stmívá a do toho začne pršet a on nemůže na nic přijít a tak neustále chodí a běží a skáče a ono se pořád nic neděje. Luiso, on pláče a teď chce taky plakat, ale už to zapomněl a tak to nedokáže.

 

LU                   No tak…

 

MI                    Bojím se něčeho hrozného!

 

LU                   Nemáš důvod se bát.

 

MI                    Ale něco se stane!

 

LU                   A proč by se nestalo?

 

MI                    Co to má v sobě za magnet? Nevysnili jsme si ho náhodou?

 

LU                   Raději o něm nemluvme.

 

MI                    Tak co budeme dělat?

 

LU                   Cokoliv, ale jedeme v tom spolu!

 

MI                    Zvlášť.

 

LU                   Bez sebe se nikam nedostaneme, rozumíš?

 

MI                    Opravdu to chceš?

 

LU                   Mám sto chutí udělat něco, aby už to skončilo.

 

MI                    Zhasni světlo. Budeme si povídat.

 

LU                   Jako když jsme byli děti.

 

                                                                                  

                                                          

                                                                       Osmý obraz

 

 

                        Byt. MI+LU+JI sedí opět vedle sebe na pohovce v nepřirozených pózách v očekávání příletu rodičů. Na stole uchystán raut.

 

LU                   Už tady dávno měli být.

 

JI                     Třeba se jen zpozdilo letadlo. To se občas stává.

 

MI                    Neotevřeme zatím víno?

 

LU                   To se nesluší. Přivítat rodiče s otevřenou lahví je nezdvořilé, Michaeli.

 

JI                     Moje řeč. Navíc na něj vůbec nemám chuť.

 

MI                    Nechce se mi jenom čekat.

 

                                                           Tma. Po dvou hodinách.

 

LU                   Měli bychom zavolat aeroliniím, jestli se s letadlem něco nestalo.

 

MI                    Co by se s ním mělo stát?

 

LU                   Nedejbože! Ani se mi tam nechce volat, abych to tím třeba nepřivolala.

 

MI                    Raději otevřeme to víno.

 

LU                   Michaeli! Rodiče tady můžou být každou chvíli!

 

JI                     Půjdu si číst.

 

                                                                                   Telefon.

 

LU                   Stalo se něco? Ano. Ano. Ano. Tak ahoj. Mějte se.

 

                                                                                    Zavěsí.

 

                        Znovu se do sebe zamilovali.

 

JI                     A co to pro nás znamená?

 

LU                   Že tam zůstali. Tobě se, Jiří, moc omlouvají, ale přijedou až příští týden.

 

JI                     Začínám mít pocit, že si ze mě vaše rodina utahuje a že jste se proti mně spikli.

 

MI                    (otevírá víno) Vždyť zase není tak zle. Napijme se na zdraví.

 

JI                     Spíš na rozloučenou. Zítra ráno odjíždím.

 

LU                   Ale to přece…Chceš, aby se naše rodiny nenáviděly navždy?

 

JI                     Nenáviděly se odjakživa, tak proč by to měly jejich děti napravovat? My se snad zbožňujeme? Ty by sis přála, abychom žili v jednom bytě další týden?

 

LU                   Rodiče ti to zaplatí.

 

JI                     Moc dobře víte, že jediné, po čem opravdu toužíte, je, aby to co nejrychleji skončilo. Nabízím východisko. Pravda – happyend to zrovna není, ale – je to konec. Odjedu co nejdřív.  A co tady s váma vůbec sedím, když nemusím?

 

LU                   Sobče! Sedni si a poslouchej! Neuvědomuješ si, že takhle se nikam nedostaneme? Nemůžeme přikládat dříví do ohně, musíme ten oheň hasit.

 

JI                     Co pořád máte s tím ohněm? (…) Fajn, takže já tady s váma budu proti své vůli jenom proto, aby bylo na oko všechno v pořádku, zatímco mě uvnitř bude strašně svírat, jak jste ubozí a neschopní chtít opravdu něco změnit.

 

LU                   A teď toho mám dost! Chceš být s náma zadobře nebo ne?

 

JI                     Bylo by to krásné, ale asi je to nemožné.

 

LU                   Teď na všechno zapomeneme a začneme to znova, od začátku.

 

MI                    Napijeme se čistého vína a budeme mít před sebou čistý stůl.

 

JI                     Směšné!

 

MI                    Zkusme to.

 

LU                   Za zkoušku nic nedáme.

 

MI                    Ber to jako příležitost. Příležitost něco změnit.

 

JI                     Člověk už neví, do čeho se vrhá a do čeho se zase namočí. Nevím, co vám mám věřit, jestli aspoň něčemu. No dobrá, zkusím to. Nemůžu nic ztratit. Jsem poučený a žádné větší neštěstí mě nečeká, když zase udělám chybu. Dobrá, tedy připijme si.

 

                        MI rozleje víno do číší a pak všichni povstanou a připijí si.

 

MILUJI           Na…!

 

LU                   Tak a teď jsme na úplném začátku. Vzpomínáte si?

 

                        MI, LU, JI pijí rychle.

 

MI                    Nedáme si jointa?

 

LU                   To bysme mohli.

 

                        MI odpálí jointa a nechá jej kolovat.

 

JI                     To je síla.

 

MI                    Tenhle model najíždí docela rychle.

 

LU                   Zaplaťpámbu.

 

JI                     Mám pocit, že jsem na jevišti a že se na mě dívá spousta lidí.

 

MI                    A taky se ti zdá, že všichni čekají, co řekneš. Taky to mívám.

 

LU                   Chcete být středem pozornosti.

 

JI                     Ne, vůbec ne. Nejradši bych zmizel z toho jeviště a šel se třeba vykoupat nebo spát.

 

MI                    Jedinečnost okamžiku. Holá přítomnost. Zamilované dvojice slov. Vzpomínáš, Jiří?

 

JI                     Je to tak dávno. A přitom…na dosah ruky.

 

LU                   Ležela jsem na gauči a tajně doufala, že co nejdřív přijdeš a budeš se se mnou milovat. Vůbec jsme se neznali a po tom jsem měla pocit, že znám každou tvoji buňku, každý atom, celou tvou bytost.

 

JI                     Zbožňuju pití a sex.

 

LU                   Kdo by to neměl rád. Ten večer jsem zjistila, že jsi vlastně hrozně slabý, tak malinký a ubohý ve své podstatě a chtěla jsem tě chránit.

 

JI                     Nikomu nebudu patřit. Nikdy.

 

MI                    Nikdy nepřijdeš na to, kdo vlastně jsi a co potřebuješ. Někde to tam máš zakořeněné, ale stopy z minulosti ti brání se otevřít. Odevzdat se lidem kolem sebe. Jaké jsi měl dětství?

 

LU                   Máme tě rádi – stačí si jenom uvědomit, že jsme ti věrní a kdykoli si na nás vzpomeneš, tak ti pomůžeme.

 

                        MI+LU neustále něco popíjejí, JI má jiné starosti.

 

JI                     Pomoc!

 

MI                    Stalo se něco?

 

JI                     Motá se mi hlava.

 

LU                   Lehni si.

 

MI                    Napij se, uleví se ti.

 

                        LU rozloží pohovku tak, aby se na ní dalo ležet. JI si lehne a MI+LU ho obklopují z obou stran.

 

LU                   Už je ti lépe?

 

JI                     Trošku.

 

MI                    Ano, takhle je to lepší.

 

                        MI+LU si k Jiřímu lehnou a začnou se ho jemně dotýkat.

 

LU                   Jsme rádi, že jsme s tebou, víš o tom?

 

MI                    Co kdybychom tě svlékli?

 

JI                     Nejdřív vám řeknu pohádku.

 

LU                   A o čem?

 

JI                     O nás. Chcete?

 

MI                    Zbožňuju pohádky.

 

LU                   A já před pohádkou zarecituji.

                       

Pusu dám ti pěkně velkou

                        až budu tvou hlasatelkou

                        tvého mládí v MTV

                        vlajky se nám podiví.

                        Přijde nový, velký svět

                        všechno lidstvo bude smět.          

 

                        Pro lásku a pro sebe

                        vstoupím s tebou do nebe. 

                       

JI                     To stačí. Zavřete oči.

 

MI                    Už mlčíme.

 

LU                   Ani nedutáme.

 

MI                    Jsme napnutí.

 

JI                     Byl jednou jeden dům a v tom domě byly čtyři stěny. A v těch stěnách žili dva lidé.

 

MI                    Tři!

 

LU                   Dva!

 

JI                     I když byli pořád zavření, byli moc šťastní, protože jedna z těch stěn byla průhledná. Vždycky, když jim bylo smutno, dali si před tu zeď dvě židle, chytli se za ruce a dívali se skrze ni.

 

MI                    A co viděli?

 

JI                     Jak kdy. Hlavní ovšem bylo, že se na ně někdo díval a to je utvrzovalo v tom, že nejsou sami. Sama láska by je totiž nezachránila, kdyby se nemohli dívat ven. Jednou se jeden z nich rozhodnul, že zeď zbourá. Rozběhnul se a proskočil tou stěnou, která zůstala celá. Druhý človíček se trápil a taky se zkoušel dostat ven, protože bez toho druhého mu bylo smutno. Ale nedařilo se. Zeď človíčka nepustila.

 

                        MI a LU usínají.

 

                        Člověk musel zůstat uvnitř. Moc se trápil, pak se však rozhodnul, že tomu udělá konec. Vzal si židli a díval se zase skrze čtvrtou stěnu. Den co den, noc co noc pronikal do jiné dimenze, a bylo mu moc dobře. Díval se tak dlouho, až jednoho dne uslyšel hlas: „Takhle by se to nikdy stát nemohlo. Takoví lidé nikdy neexistovali, ani ten příběh. Všechno je to holý výmysl a raději si nic nemysli, protože jsi nikdy nežil a nikdy se ti nic takového nestalo a ani nezdálo.“ A to je naprostý konec. Konec pohádky.

 

                        JI se podívá, co na to Luisa s Michaelem. Tvrdě spí. JI se opatrně zvedne a odcupitá vpravo. Za chvíli vyběhne s kufrem a naposledy se ohlédne, vezme všechny tři klíče z věšáku a odejde levými dveřmi, které zamkne.

 

 

                                                                          Pomluva

 

                        Je ráno. Svítí slunce. Nejprve se probouzí Luisa, která vzbudí i Michaela. Hledá Jiřího, ale marně. Pokusí se vyjít ven, jenže dveře jsou zamčené. Začne hystericky bouchat do zdi, potom se proti ní začne rozbíhat, jako by ji chtěla vší silou zbourat. Michael nehnutě sedí na pohovce, dívá se před sebe a pláče.

 

 

 

                                                                                   K O  N  E  C