8

(Z růžového deníku)

Ani nevím, jak je možné, že se to stalo, ale jednoho dne jsem se prostě narodil. Všechno, co je poprvé, je poněkud nejisté, takže jsem to příliš dlouho neustál. Den, kdy jsem dostal své první tělo, byl nepředstavitelně krásný, a dodnes si ho pamatuji. Kdybych řekl, že svítilo slunce, bylo by to málo. Záře prosakovala celým vesmírem, hvězdy se spojily v jedinou žhavou kouli a každá součástka nekonečného celku čekala na můj sestup, na mé entrée na planetu Zem. Každý máme svůj okamžik, kdy je nám všechno příznivě nakloněno, ale narodit poprvé se můžete jen jednou. Když se ohlédnu zpátky, musím říct, že tento první život byl taky nejčistší a nejrychlejší. Byl jsem výjimečně krásný, mladý a přežívala ve mně zdravá a jasná mysl. Slunce svítilo každý den, což se mi v dalších životech nestalo.

Bylo to v pradávném Egyptě, za času faraónů a pyramid. Měl jsem štěstí, protože jsem se narodil v rodině příbuzné panovníkovi, a tak jsem nemusel jako většina lidí narozených v té době k smrti pracovat. Otroků je ale v každé době víc než těch, co dělat nemusí. Avšak já jsem přesto také pracoval. Z malého kluka se záhy stal mládenec, který prahnul po vědění. V té době ještě toho nebylo mnoho, co byste mohli vtloukat do hlavy, a tak tam bylo více místa na uvažování a přemílání statických faktů, z čehož pak v Řecku vznikla filozofie, a na vymýšlení nových vynálezů a objevů, případně mýtů. Je to zvláštní, ale ještě jsem vlastně nic moc nevěděl a už jsem se stal učitelem, jedním z prvních, a předával jsem své poznatky a vjemy dětem vládcovy rodiny, ale nejen těm. Když byla chvíle, kdy se otroci příliš nehlídali, zvláště po večerech jsem zpestřoval a rozšiřoval vědomí nešťastných otroků a jejich dětí. Měli sice jiné starosti a spoustu věcí ani nechápali, ovšem byli rádi, že za nimi zavítal někdo z jiného světa, kam neměli přístup. Faraón přechytralé lidi příliš neuznával, neboť byl jako většina ostatních zaslepen primitivní vírou a nekonečným uctíváním a bál se, že by ho to mohlo ohrozit. Ani ne tak záhadnou církev, jednu z prvních institucí, ale jeho postavení na stolci. Někdo z příbuzných mě zřejmě zradil, protože když jsem šel jednoho večera opět za svými žáky do chýší za pyramidami, načapaly mě stráže a přivedli k vládci. Ten mě bez ohledu na původ obviňoval, že šířím mezi lidmi neznámou víru a usiluji o vzpouru a faraónovo svržení, a já byl tak hloupý, že jsem se v přesvědčení o své nevině ani neobhájil a nechal se uvést do kobky, jejíž čtvrtou stěnu poté zazdili. Mládí a čistota, s kterou jsem přišel na svět, pomalu uhnívaly. Nezkušenost, naivita, nevinnost a hloupost, které provázely můj první život, se během hladovění a dušení měnily v touhu po pomstě a odplatě, po vykonání jistého zla, které by se přeneslo na stejně nevinné duše jako jsem byl já. Tato vášeň zrála několik tisíc let. Další tělo, které by bylo vhodné pro můj úmysl, se totiž naskytlo až ve středověku.

Svlékal jsem ji a pak jsem se na ní vyřádil. Tak jsem to dělal s půltuctem jiných už; žádnou jsem nenechal v klidu. Znásilnění, ano, to bylo a je mé. Vzrušuje mě totiž nevinnost, která se přetaví v násilí. Fanatický kněz, toť poslání v druhém životě. Když se přišla oběť vyzpovídat, zatáhl jsem ji dozadu, a tam jsem to udělal. Co byste chtěli v raném středověku, žádný luxus se tady netrpěl. Tak jsem se mstil za to, co mi udělali před tisíci lety v Egyptě. Jednu jsem dokonce zabil, tak jsem byl urputný a chtivý po své pomstě. Žádná ženština mi nedala spát, každou jsem musel zneuctit, zprznit, ztýrat, zlikvidovat. Nikdo by to do mne neřekl. Navenek jsem působil jako mírumilovný předchůdce faráře, kterému byste se mohli svěřit absolutně se vším. Štestí bylo, že na mé skutky nikdo nikdy nepřišel, vždyť církev a víra byly tabu, byly všeobecně uznávané, takže koneckonců by vám nikdo neuvěřil, že se může stát něco tak hrozného, co jsem činil já. A takovou radost mi to působilo, mstít se, snad abych napravil svou do hrobu volající karmu. Jenomže jak už to tak bývá, co chceme vrátit, bude nám vráceno, tedy to, že mi bylo ublíženo, neznamená, že i já musím ublížit. Alespoň nyní nedokážu pochopit, jak mi mohlo dělat dobře někomu ubližovat, co to bylo za sílu, která mě vedla k zločinu. Ty delikty byly opravdu hrůzostrašné; zároveň ovšem nechápu, k čemu byl stvořen sex - slast, která uhasne s jejím ukojením, nemá valného významu pro ty, kteří nevědí, jak s ní zacházet, nebo těm, kterým prostě zacházet s ní nebylo shůry dáno. Tak i já jsem ukájel svůj chtíč násilnostmi, nějaká energie prostě nemohla dovolit jinak. Teď se to vypráví s odstupem, jak to bylo. Ovšemže ale ve chvíli, kdy jsem tak činil, jsem o žádné odplatě nepřemýšlel, prostě jsem měl od přírody ten dar. Ničit, zabíjet. Ona tenkrát vešla, jako by chtěla nějakou radu. Taky že jsem jí poradil a když jsem se zeptal na to, co by řekla tomu se trochu odreagovat, nepatrně hlesla, že je vdaná. To už jsem ji ale držel v náručí tak pevně, až se po aktu uškrtila. Celou dobu pípala tak bezradně, že mi je jí dnes líto. Avšak tenkrát jsem ji nenáviděl, nedokázal jsem pochopit, proč chodí tak vyzývavě oblečená, když se vydává za ctnostně vdanou. A dost! Řekl jsem si a taky že bylo dost. Od její smrti už jsem skoro nevycházel z kostela, zahrabal jsem ji na zahradě. Ze mě to jde, jako by se to stalo včera. Taky že na to mám tak živé vzpomínky, až mi naskakuje husí kůže. Středověký fanatický kněz, preambule k nakousnutí. Ano, krom toho, že jsem byl násilnický, jsem byl také fanatický, a to horečně. Pro boha jsem byl schopný udělat vše, ovšem byl to můj soukromý bůh, jehož pokyny jsem poslouchal věrně jako hladový pes. Sloužil jsem bezděčně a automaticky, pro jakoukoli pravdu boží (kterou jsem sám ve svém mozku spatřoval) jsem byl ochoten udělat vše. I zabít. A takové nutkání jsem měl vícekrát. Od její smrti jsem se sice na chvíli do sebe stáhl, ale ve znásilňování jsem nepřestával, v chuti zabíjet taky ne. Nepíšu pod vlivem narkotik ani v kurzu holotropního dýchání, prostě si to živě pamatuju a bylo to tak. A je to tak. To, co bylo, prostě je a žije ve mně dál. Jak se s tím srovnat? Nijak, prostě žít dál a tím současným životem se z toho nejen vypsat, ale taky se snažit žít život lepší, plnohodnotnější, poučit se z minulých životů pro život příští. Rozmrzelost, podrážděnost a zhrzenost mě z života fanatického kněze provázela i v dalších životech.

Hýřil. Hřešil. Utrácel. Užíval si. Hedonista. Jako by se nemohl probudit ze šoku, že zneuctíval ženštiny.

Na dvoře bylo dobře. Zvlášť když jsem byl šlechtic. Všeho dostatek jako víno, hody, radovánky. A bezbřehého filozofování a tlachání jak by smet. Ve stavu opilosti jako doma - když je člověk střízlivý, tak přece nic nedokáže! Takové motto mě provázelo po celý šlechtický život. Víno mě skutečně dělalo velmi štastným. Alkoholika ze mne udělalo to břímě, které jsem si nesl z minulého života. Tady jsem zjistil, že neplatí oko za oko, zub za zub. Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem. Proč jsem vraždil, když přece stačilo jen odpustit a zapomenout? Celou existenci u dvora jsem prožil ve zvláštním delíriu, v jakési temné mlze, ze které nebylo východisko. Vraždit kolem mě bylo naprosto normální, zažil jsem dvě války. Ale já už jsem jaksi mordu nebyl schopen. Naštěstí.

Pil jsem, abych zapomenul. Za přečin proti lidskosti se pyká celé jedno pokolení.

(…)

A konečně v minulém životě ve 20. letech 20. stol. byl na italské Sicílii ve městě Palermo, kde zase kradl v přístavu na lodích, přičemž ho při jedné z krádeží nachytali a zastřelili. Proto v nynějším životě tak trpí, jako by si musel odsedět svůj trest...

V příštím a posledním životě bude tibetskou ženou, která bude hledat útěchu u postele ve věrném mnichovi. Všichni ho považují za blázna, neboť otevřeně mluví o minulých i budoucích životech, aniž by byla prokázána jakákoli pravdivost o reinkarnaci. Tento zapomínaný, zatracovaný a neúspěšný dramatik takovým bláznem skutečně je, neb si myslí, že v himalájské jeskyni zdárně ukončí svou pouť věčného života. Narodí se mu však konečně tři děti a bude se o ně starat tak, jak by nedokázal v nynějším životě spisovatele, poháněného jen líticemi. Zatímco tak v současnosti žije z věčné perzekuce a stihomamu homosexualů, spočine v uspokojení svých potřeb, cílů, hlubokém uvědomění, pokoře a dožije v skromnosti a odříkání. Ale co když všem dalším životům nebude konec a čekají ho ještě další?

Pokračování bude..

24. 12. 2017