Psát
v pravém slova smyslu jsem začal, když mi má dlouholetá přítelkyně Ivana Uhlířová propůjčila knížečku Daniila Ivanoviče Charmse Bába, která mě uchvátila natolik, že
jsem si prostě to pisátko do ruky vzít musel a napsal jsem v tomto duchu
povídky O pánovi. V té
době mi bylo asi čtrnáct (1995) a
byl jsem v druhém ročníku na ostravské konzervatoři. Nechal jsem je různě
kolovat (má rodina byla značně šokována, okolí překvapeno, ale mile pobaveno),
a tak jsem je zkusil poslat hned do dvou literárních soutěží – Hlavnice A. C. Nora a Moravský festival
poezie (obě se konaly v r. 1997).
V Hlavnicích u Opavy jsem dostal čestné uznání s výtiskem všech mých
povídek z tohoto souboru do almanachu Větrné mlýny; jak jsem dopadl ve
Valašském Meziříčí, už si nepamatuju, ale taky jsem se dočkal výtisku několika
povídek v brožurce Přistání na naději.
Avšak poté, co jsem poslal
svou první, mezi soutěžemi napsanou divadelní hru Ex abrupto (vznikla asi,
když mi bylo patnáct nebo šestnáct) do Nadace
Alfréda Radoka a nedostal jsem se ani mezi deset
nejlepších a Nina Vangeli
ji v SADu označila za operetu s prvkem „deus ex machina“,
pochopil jsem, že není ani tak důležité vyhrát, jako spíš zúčastnit se, a na
další soutěže a ceny jsem se vykašlal (tuto hru zde nenajdete; zanevřel jsem na
ni a je navždy ztracena, ačkoli jsem ji psal z největšího zájmu a
v největším vytržení pro své spolužáky-herce jako atypickou hudební komedii s jazzovými písničkami a detektivní
zápletkou, hru plnou improvizace a mystifikace /byl jsem i autorem hudby/).
K uvedení přes zájem studentů i pedagogů nikdy nedošlo.
Básně Brak
(Braque) vznikly těsně poté (1997). Vznikla z nich díky knihvazačství opravdová knížka
s deskami (jediná).
Mezitím už jsem pracoval na
románu „Chápete?“, který jsem nedávno přejmenoval na Čtyři doby,
resp. na Román na čtyři doby. Ten vznikal mezi léty ´97 a ´98. Jedná se jen
o dva výtisky – jeden z nich vlastní Jarmila
Kovaříková (snad), druhý si někdo skoupil v antikvariátu Černý pavouk v centru Ostravy
(první podnik na věhlasné Stodolní ul., nyní již zrušený). Protože jsem
v době dodávky románu do knihkupectví neměl nainstalován jazyk MySQL, najdete zde jen jeho titulní stránku. Román však byl
nakonec v r. 2014 kompletně přepsán z původního rukopisu a jeho
podobu si můžete zobrazit na stránkách http://quadrom.webnode.cz.
Během toho se kupily různé
básně a texty jiných forem. Některé jsou uskupeny pod názvem Slova, jejichž obsah
úzce souvisel s realizací představení–happeningu–performance Recese,
regrese, secese aneb deprese, což byl monodramatický akt veřejně vykonané sebevraždy se vším všudy (krev,
ponuré písně i plakát ve formě parte). Jiné najdete v odkazu Texty písní, kde
nejsem jen autorem textů, ale i muziky. Věrnou interpretkou těchto písní se
stala při různých příležitostech Petra Váňová-Janková, o písních-šansonech ví i zpěvačka Ridina. Některé
z nich jsou zaznamenány na CD,
jiné na MD (dokonce v mém
podání). Viz sekce Hudba.
V hudební sekci také najdete mé elektronické pokusy skládané na laptopu,
vystupují pod názvem Samožer´s Institut
– „Sním co bdím“ (2006).
O rok mladší spolužák Jakub Przebinda
mi dal po spolupráci na hereckém duetu P.I.V.O (o V.I.P.) námět na hru MiLuJI (Michael,
Luisa, Jiří) – ten mě zaujal natolik, že jsem na hře i na její realizaci
pracoval přes dva roky. O uvedení jsem se pokusil dvakrát (oba pokusy byly
neúspěšné – nejprve v Márnici DSPB se zmíněným Jakubem, Michalem Moučkou a
Lucií Žáčkovou /několik zkoušek/, pak i na DAMU /první čtená skončila fiaskem/.
Hra se po prvním přepisu jmenovala Bez patosu („Ohne Sentiment, bitte“), po druhém definitivně Ostnatý drát.
Po posledním zásahu se psal myslím konec roku 1999 nebo začátek l.p. 2000.
V jednotlivých verzích dochází k značným rozdílům. První verze se
samozřejmě nedochovaly, ale můžete srovnat text nejobsáhlejší (právě Ostnatý drát) s textem
k inscenaci „Ohne Sentiment, bitte“,
uvedené k 1. 5. 2005 ve Studiu Citadela, která vychází
z fúze textu nejnovějšího a staršího Bez patosu (je však značně zkrácený).
Hlavní roli ztvárnil Václav Rašilov, sourozence si zahráli Michal Moučka (tentokrát vydržel do finiše) a Irma Fišerová. K inscenaci více zde.
S existencí dalších
nedivadelních textů je to trošku složitější. Potom, co jsem se dostal na DAMU,
jsem si začal vést „deníky“ – barevné sešity-záznamníky pro evidenci všech
různých myšlenek, básniček, úvah i povídek. Knih je dohromady pět (bylo by jich
bývalo šest, ale jedna z nich mi byla ukradena spolu s dalšími věcmi pod
hrozbou smrti v Paříži). Deníky vznikaly mezi léty 1999-2002, při různých příležitostech - ve škole, na chatě
v Ostravici nebo na Stodolní ulici v Ostravě (Coffee shop), nejčastěji však během pobytu na Vlastislavově 8 (u Náměstí bratří
Synků, Praha). Úvahy o divadle najdete v sekci Režijní kniha,
texty podobného druhu pak v oddílech Koncepty, Pojednání, a různé
větičky, fráze nebo „citáty“ v ikonách Myšlenky,
Jiné „malé formy“
či Sběr. Poslední tři
položky včetně básní, které jsou pro následující nejdůležitější, najdete generálně ve sbírce Muf, která je na existenci těchto deníků
založena. Povídky z těchto sešitů jsou shrnuty pod názvem Hrrpovídky nebo spíš Úvahy o smrti.
K deníkům-sešitům připojuji fakt, že některé z nich byly
v deliriu tremens ztraceny při cestách v Paříži a Římě (nenávratně!).
Proto tu také některá připravovaná a uvedená dílka nenajdete, nestihla se
přepsat…
Nezávisle na těchto denících
jsem postupně pracoval na hře Manévry (2001-2002). Se studenty DAMU i Ježkovy
konzervatoře jsem ji začal zkoušet v různých podobách, i ve spojení
s hudební produkcí – k provedení mělo dojít zprvu s jinou ideou,
primitivním textem a ve spojení s estrádními prvky nejprve
v Akropoli, poté v širším složení a v jiné formě v baru Utopie (pod názvem Změna). K výsledné
produkci však díky organizačním neschopnostem, neporozumění a jiným zmatkům
došlo jen částečně a nepředpokládaně – herci pár
hodin před „inscenovaným čtením“ práci odřekli a já jsem ji bez přípravy
přečetl v Utopii sám společně s houslistou a fotografem Jiřím Jelínkem (ačkoli to připomínalo
duo ochotníků a ani obecenstvo se netěšilo přílišné pozornosti vzhledem
k náročnosti textu, Jiřímu za nezradu děkuji).
To se psal březen - duben 2002.
Po tomto kontroverzním počinu,
kvůli kterému jsem i odešel na čas ze školy, jsem hned začal psát další
divadelní hru, Volné pole (K
pronajmutí), přičemž jsem se nadále věnoval svým „bláznivým zápiskům“.
Jakousi předmluvou hry, kde jsem projevil nesouhlas se soudobými trendy,
je Mini-money-fest kult dramatiky,
zařazený do sekce Myšlenky; najdete jej
i v bakalářské práci Moje cesta k dramatu,
původně pojmenovanou jako Současné české drama. Na hře i
manifestu nadále pracuji, takže tyto položky považuji za neuzavřené, přestože
už je mají k dispozici persony jako Janusz
Klimsza nebo Jiří
Pokorný. Hra byla přeložena do francouzštiny Jacquesem Génot jako Champ libre,
s lehce inscenovaným čtením této záležitosti v češtině divadelní
spolek Quadrom navštívil bar Utopie,
klub
v Jelení, Rybu na ruby i Divadlo evropských regionů v Hradci Králové 2004. Grandiózní akcí měla být perfrormance/site-specific
v obchodní zóně Metropole Zličín,
ale z pochopitelných marketingových důvodů byla odvolána.
V létě jsem pracoval na
představě ideálního divadla třetího tisíciletí V jatkách –
víceúčelového kulturního centra na pomezí ulic Porážková a Janáčkova, v blízkosti ul. Stodolní. Anotaci tohoto projektu najdete v sektoru Quadrom.
Nejnověji v knihovně
naleznete povídku 8, Malinký výborek
italské poezie, satyrskou dohru Irtodelie a sopradoktorantskou práci Od avataru k virtualitě, v obrazárně
pak něco málo akčního umění. Vše
vzniklo v druhé polovině r. 2005
a začátkem r. 2006.
V povídce 8 jde o
autobiografické zážitky, ovlivněné pokusy s holotropním dýcháním a
kouřením marihuany. Rozkrývá autorovy minulé životy, rozebírá jejích následnost
a důsledky, zamýšlí se nad úkolem v životě současném a klade otázku tomu,
co nastane v životě příštím. Je tak polemikou mezi minulostí, současností
a budoucností, poměrně otevřeně zachází s tématem reinkarnace
v souvislosti s objevením podvědomých asociací, se kterými se člověk
snaží sžít, přestože mu třeba nahánějí strach a hrůzu.
Namátkou vzaté tři krátké
básně z italské poezie najdete včetně Vstupu
do pekla z Danteho Božského komedie v amatérském
autorském překladu – Malinký výborek
italské poezie.
Satyrská dohra Irtodelie
vznikla jako zakončení tří her s podobným tématem. Tím tématem je změna.
Trilogie „Změny“ obsahuje tři dramata tak, v jakém pořadí vznikla,
tedy Ostnatý drát (Ohne Sentiment, bitte),
Manévry a Volné pole. Je
skutečně dohrou, která zdánlivě s předchozími dramaty nemá nic společného;
je odlehčením. V zásadě paroduje podstatné téma všech tří her, a to je
problém komunikace. Hra začala vznikat v Římě, dopsána byla
v Čechách. Je k mání jen v jazyce italském.
V této hříčce, ale
vlastně již i v předešlých dramatech jsem také rozvíjel virtuální, očistný princip – co se týče
techniky psaní her i jejich sdělení. Na to navázala také má sopradoktorantská práce pro Třetí univerzitu v Římě pro obor divadelní antropologie pod vedením Doc. Nicoly Savareseho, autora stěžejního
Slovníku divadelní antropologie,
přeloženého do sedmnácti jazyků. Navázal jsem na jeho
přednášku Dal deus ex machina agli
avatar a pojmenoval ji Dall´avatar alla virtủ, Od avataru k virtualitě (Řím, 2006). Téma očistného principu,
třetího divadla, happeningu, akčního umění a zejména hypermoderní dekonstrukce
rozvíjím také ve svých třinácti obrázcích, vzniklých na primitivním počítačovém
programu během několika minut. Viz Hypermoderna.
Chci dodat, že se v žádném případě nepovažuji za výtvarného umělce!!!
Server je plný také spoustou
překladů, úprav a dramatizací. Viz dramatizace a překlady. Mimo autorské divadelní
texty zde najdete také dramata jiných autorů, viz divadelní hry
nebo rozdělení
podle autora.
12. 08. 2010: Quadrom o. s. vydává novou knihu Senso unico, která inspirována českými a italskými reáliemi pojednává
formou divadelní trilogie (kniha obsahuje tři divadelní hry psané v italštině)
o ultramoderních žhavých tématech společnosti, a specifickým jazykem,
neobvyklými divadelními prostředky a jadrnými příběhy i pohnutými osudy
zachycuje tragikomický ráz dnešní doby zobrazením hrdinů a hrdinek do
aktuálních kontextů i blízké budoucnosti prostřednitvím
virtuálního světa, tedy divadla; ne však odcizeného, nýbrž o to reálnějšího teatra mundi.
První hra s názvem Irtodelia nás přesunuje do časů, kdy letadlo je nejpomalejším dopravním prostředkem
a nastupuje teleport (IRT = v italštině "Institut pro výzkum teleportu").
Hrdinové se však poté, co jsou teleportováni do časoprostoru, nezjevují ve
vybrané destinaci, ani se ze ztraceného časoprostoru nevracejí zpět. Kdo tahá
za nitky v temné organizaci a jak příběh, který zdánlivě nemá se současností
nic společného, dopadne?
Codice
fiscale je
hrou "Dona Quijota" a "Julie":
těmto hrdinům ze světové dramatiky se podobají Ona a On. Podobně jako v
předchozí hře se hrdinové z neznámých příčin chtějí někde ztratit a někam
zmizet, ale zde, v příběhu opět založeném na částečné fikci situovaném do
budoucna, se to nedaří bez čárového kódu, který musí mít každý vytetovaný na
krku. Komplikuje se tak příběh osudové lásky, protože On jakožto rebel bez
příčiny nemůže dostat čárový kód, zatímco Ona při útěku před vnuceným
nápadníkem se stane neviditelnou a nemůže své lásce bez lidských aspektů
pomoci. Hra je jinotajem na státní správu, která také díky evidenci občanských
průkazů (v Itálii je to právě codice fiscale) se zálibou zabraňuje lidem v naplnění jejich
osobních tužeb a přání. Hříčka je navíc proložena zábavnými vložkami s příběhy
na pracovišti erotického call-centra.
Naopak
třetí, a tematicky asi nejzávažnější drama, Morte dignitosa, je veskrze současné a aktuální, poněvadž se týká
legalizace eutanazie (ve Švýcarsku, kam Itálie jazykově spadá, a kterého
zejména se text týká, je dobrovolná smrt povolena). Nejde však o polemiku o
tom, zda je výkon smrti správný či ne, avšak snaží se poukázat na fakt, jakou
důležitost hrají ve světě peníze. Drama je napsáno s věnováním švýcarskému
dramatikovi Friedrichu Dürenmattovi, který úspěšně
odhaloval ve svých hrách společenské neduhy a který v podstatě jako jediný
švýcarský spisovatel obsazuje česká jeviště dodnes.
Na hře závislí (po
dlouhé době napsán scénář v češtině): Hra jako náplň a smysl života. Záměrná
manipulace s druhými. Nadčasový automat, který řídí osud postav ve hře, do
které uživatelé s odsouhlasením vstoupili. Hra však začíná postrádat smysl,
když Netofilia začne vítězit nad Autonomií a z hry se
nelze dostat ven, nelze ji ukončit. Svět ovládnou počítače a zlákaný
"zachránce" nainstaluje do hlavního počítače program, který začne
nutit hrát tuto hru všechny..
I tato hra je v
nabídce divadelní agentury Dilia. Pro informace zde.
Sulla spiaggia – hra věnovaná poctě dramatikovi
Antonu Pavloviči Čechovi, odehrávající se na pláži v jedné rodině
s poněkud vyhrocenými vztahy. Poté, co se synovi nepodaří překonat
atributy nešťastné lásky s vysněnou Francescou, je poslán do blázince.
Jedná se o satyrskou tragickou dohru k trilogii „Senso
unico“, napsanou rovněž italsky.
Není Milán jako Milán – atypický průvodce Milánem. Tato kniha je poněkud atypickým místopisem
jedné z nejimpulzivnějších a nejkosmopolitnějších
metropolí Itálie. Oproti leckdy povrchním klasickým průvodcům autor zachází již
podle názvu kapitol do nejtemnějších a zároveň nejsvětlejších koutů historie
tohoto města, k neobvyklým postřehům a zajímavým metaforickým reflexím podob
jeho současnosti.
Marcolfa - fraška, situační komedie. Obsah: Přijímací salon
starého hradu. Po uši zadlužený Markýz má kromě dluhů i dvě milenky: na jedné straně
Princeznu, na druhé Terezu, snoubenku svého věřitele Giuseppa.
Jeho služebná Marcolfa miluje uzavírání sázek a má
snoubence Francesca.
Giuseppe se chystá přijít pro peníze, které mu Markýz dluží, a Markýz se před
ním snaží někam ukrýt. Shodou náhod se ale na scéně postupně objevují jeho
milenky - dochází tak k nedorozuměním a zmatkům, doprovázeným sérií gagů. V
rozhovoru s Giuseppem prozradí Marcolfa
číslo losu, na který si vsadila. Giuseppe v novinách zjistí, že vyhrála, ale
zatají jí to a začne se jí dvořit. Do vývoje událostí se však vloží Francesco a
poté i Markýz a Tereza. V okolnostech týkajících se výhry dojde navíc ke
dvojitému zvratu - vylosované číslo je totéž jako loni...
Hra je v nabídce divadelní a
literární agentury Aura-Pont,
viz http://www.aura-pont.cz/marcolfa-p2928.html.
Pokřivený charakter – podtitul: Hromosvod pro blesky všeho druhu.
"Středověká" moralita o třech dějstvích. Ichtiofob,
Misogyn a Mýtoman, to jsou tři postavy v jedné
osobě, na kterou se toho sesype ze všech stran trochu moc. A řeší to po svém..
Umění dramatického psaní – dosud do češtiny nepřeložená a jedna
z nejuznávanějších publikací od Lajose Egriho věnující se problematice dramatického psaní jako
jedna z mála od dob Aristotelovy Poetiky.
Mythomania – zatím poslední divadelní hra napsaná v řeckých Aténách.
Pracuje se na jejím překladu do novořečtiny.
Lásko má nekonečná – momentálně pracuji na překladu
románu od autora Aldo Nove – „Amore mio infinito“. Překlad bude
dokončen v r. 2015.
Poslední
aktualizace dne 31. 10. 2014