Román

knihovna

Koncepty

 

 

TEXTY PÍSNÍ

 

 

V úctě mívám blázny, mnichy, pokrývače střech.

Neodplouvám nikdy bez vesel, vesel se dokud to jde.

V úctě mívám blázny, mnichy, pokrývače střech.

Neodplouvej proti proudu řek, ty liány, po nichž se máme posunovat, jsou nízko.

Pro jedny plavba po řece, pro druhé výlet k nebesům…

Neodplouvej proti proudu řek, ty liány, po nichž se máme posunovat, jsou nízko.

 

V úctě mívám devatero hor a devět řek.

Neobývám tuhle planetu v rozkvětu, pozemský štěk.

V úctě mívám devatero hor a devět řek.

Nepřemýšlej o pochodu, místo toho čisti vodu, trest za slušnost potká tě blízko.

Pro jedny plavba po řece, pro druhé výlet k nebesům…

Nepřemýšlej o pochodu, místo toho čisti vodu, trest za slušnost potká tě blízko.

 

V úctě mívám zlé svaté, co přimykla si zem.

Zapomínám, co mě zranilo, zabilo, vrátilo sem.

V úctě mívám zlé, svaté, co přitahuje zem.

Během života je kolem peklo, po smrti nás možná čeká nebe nebo zas tělo.

Pro jedny plavba po řece, pro druhé výlet k nebesům…

Během života je kolem peklo, po smrti nás možná čeká nebe nebo zas tělo.

 

Est-ce que vous voulez

un peu de jouer,

avec avec avec les enfants,

vous devez trouver

un chambre à louer

pour avoir moins ans.

 

J´ai ma belle femme longtemps,

les bétises sont loin,

je n´ai plus aussi envie de faux.

Je veux être souvant seulement

quelq´un autre ou cent

autressurtout n´être pas tel homme.

 

Monsieur Trist et Mort,

mon vieux maison de fort,

le temps est just perdu…

Une fois encore:

Monsieur Trist est Mort,

mon vieux maison de fort,

facilementquand-même vous voulez

avec vos vies rouler,

le fin sera jusqu´à dehors.

 

Vypalovačka

 

Sbalím si věci

a půjdu po cestě

mě žádný kecy

neroznesou

vypiju deci

projdu se po městě

že moje řeči

si nevezmou?

 

Ti lidi kolem

se na mě dívají

já nemám důvod

se na ně ptát

protože blázni

co chodí po světě

jsou prostě sami

a nesmí se bát.

 

Můj život

se v noci proměnil

on za mnou přišel

a kytku mi dal

že za ta léta

se vůbec nezměnil

to řekl sám

když odlétal…

 

Ať venku prší

nebo se nemračí

zůstávám stejná

plyne jen čas

napjaté scény

na vratké pavlači

skončily – cítím to –

slábne mi hlas.

 

Přesto budu zpívat

a budu se radovat

tancovat, s muži se

milovat, snít

po nocích malovat

představy o tobě…

Proč jsi mě opustil

nechal mě tak?

 

Hra nebes

 

Žárlivost, slabost,

radost, láska, starost

- dost, už dost, už dost,

jsem svobodná!

Vracím svoji pevnost

na zlost na zem přes most,

ačkoli jsem na kost

studená.

 

Surovost je krutost,

být milý zas přednost

- sem, až sem, až sem

jsem objevná.

Nymfa v mém těle host

je, jsem žena, však dost

mladá na pouta ráda

pevná.

 

Umírat, vstávat, stát,

rodit se znovu, hrát

hru o všem nebeskou

Jak vytrvat.

Minuty napínat,

krok držet, vysbírat

co nejvíc do hrobu,

do nebe, aby svítilo bez

mraků s otvorem

do všech komnat.

 

Odrhovačka     (úprava textu B. Brechta v překladu L. Kundery)

 

Málem táli pod touhami

a on cítil: Ach, je má.

Ona zase: Ach, jsme sami.

Nad plameny doutná tma.

Čelo zlíbal do nachova,

té, co jednou bude vdova

a nechce být taková.

 

Jak ty dlaně hladí blaze!

Její srdce, divý drak.

A on touží po odvaze:

ona rovněž, přesně tak.

Na čelo ho políbila,

neboť tuze cudná byla

- nevěděla jenom, jak…

 

Aby pannu neznesvětil,

uchýlil se ke kurvě.

Ta ho vzala do zajetí

- rozkoš zvládl jedna dvě.

Její tělo – pusté těsto.

On asketou nebyl, přesto

zapřísáh se: Víckrát ne!

 

Jenže…

Čistou pannu vášeň lapá

(mládenec měl cudný chtíč),

a tak si hned našla chlapa,

co jde na to ostopryč.

(A ten hbitě fiky-fiky,

na schodech, než našla klíč).

 

[: Její hmat jsou slastné dýky,

jeptiška to není, žádné vzlyky. :]

 

A tak se v ní vzbudil chtíč.

 

 

Útok

 

Nesnáším muzikály, já zpívám, jen když chci…

 

Divadlo je kabaret a špinavost a klam.

Jen tak si rýmuju, flámuju, nezůstávám…

Na baret si kus těla z páva dám;

za to snad drží mě, nutí mě – nepodléhám!

Na kraji černé tmy, bezedné díry

poslouchej vnitřní hlas, jen nebuď jedním z nás.

 

Útočím, do první řady útočím,

měřím si pohledy, abych se ztratila v davu.

 

Pár vět, potom číslo, jak to sluší „správné hře“…

 

Divadlo jsou moudra a fráze, stihomam.

Herečkou s horečkou být prý teď mám…

Zažila jsem vedra, mráz, zkrátka všechno znám;

už dávno ovečkou nejsi, tak proč jsi furt sám?

Na kraji černé tmy, bezedné díry

poslouchej vnitřní hlas, jen nebuď jedním z nás.

 

Útočím, do první řady útočím,

měřím si pohledy, abych se ztratila v davu.

 

 

Krvavý déšť

 

Déšť narůstá

v lánu zraje kapusta

v nebi šetří si mráz

řekám hbitým stále chybí čas;

zrána zas mě popadá

se svlékat s tebou do naha

ale kávu už mi nedělej

vezmi si prachy a nic víc po mně nežádej!

 

Réva s drátem nesrůstá,

zrádná pastva pro ústa,

slévá krev se na místa

vábná, slastná, nejistá.

 

Déšť je čistý jako led

léčit, jím se unášet

smočit alespoň část

té špíny, co ze snu budí nás;

jsem tu, tak si užijem

ještě dřív než do tváří si naplijem

ale kávu už mi nedělej – yeah

vem si co chceš a nic víc po mně nežádej, ať se kočko nespálíš!

 

Réva s drátem nesrůstá,

zrádná pastva pro ústa,

slévá krev se na místa

vábná, slastná, nejistá místa...

 

 

Pajdavá

 

Nosím s sebou své nohy.

Nosím s sebou své nohy.

Kam až mě donesou,

Kam vezmou rohy?

Palce mi neodpoví.

Kam až mě donesou?

Odpověz! Mrtvé jsou?

- Aspoň, že -

vláčím s sebou své vlohy.

 

Pořád ty samé nohy,

tak na nich sčítám doby.

Nikam jsme nedošli,

jsou z nich „ozdoby“.

Do rytmu vnáším hroby.

Kdo se o našich snech doví?

Chodíme, doufáme,

Trávíme čas, máme

pořád ty samé nohy.

 

Nesu je ještě?

Nesu je?

Nesu? Už ne,

už mě nesou…

 

 

Haló

 

Dny jsou dlouhé

nemůžu se smát

každá noc stejná

chci spát.

Na zem se vrátím

budu si moct hrát

se zbytkem těla

chci se znát.

 

Haló? Haló! Haló! Haló!

 

Hlavu patu hledám

jen jednu půlku mám

smysl věcí neznám

tak se ptám.

Lidstva rány bolí

štěstí nevnímám

posypu se solí

do čerstvých ran.

 

Haló! Haló! Haló? Haló!!!

 

rozplývat se v mládí mimo zemi vadí

kosternatost stáří možnost zemřít svaří

hmota vře jak láva, živé odolává

prach se v prachu spálí, bůh se v blátě válí

 

Blázni na stromě

 

Bloumám, možná chci jinam.

Za blázny hned se rozutíkám.

Ten, kdo řval na lesy, oněměl.

Vrány nikdo nikdy nestřílel.

 

Bláznům a vránám matoucí slunce nekáže

- jen mráz a mraky; puls světovým stranám,

pólům temný vesmír ukáže.

 

Duše, nevinná jak dítě.

Všeznalá jistě unaví tě.

Čistou vránou být, lítat si dál.

Špínou v duši hnít, bláznivě lhát.

 

Bláznům a vránám odpouštím za jasné, mocné, upřímné

snění v mé hlavě, co jinak není,

za to, že žijí šťastně v nebi a my ne.

 

 Jsi na pochybách     (částečně použit text Alfréda Jarryho z Krále Ubu)

 

Kdybych měl cvoků jak generál,

z ničeho bych si nic nedělal,

kdybych měl cvoků jak generál,

z ničeho bych si nic nedělal..

 

Mít ty cvoky na epoletě,

jak já bych si chodil po světě,

mít ty cvoky na epoletě,

jak já bych si chodil po světě..

Jak já bych si chodil po světě..

 

Jsi na pochybách, jsi na pochybách,

a budeš se ztrácet, a budeš se ztrácet,

jsi na pochybách, jsi na pochybách,

zda budeš to splácet, zda budeš to splácet,

zda vzdáš ten svůj cíl, cos nepochopil,

že nemáš svůj styl, to říká ti cíl,

cos nepochopil – kdo chápat tě má,

že nic netrvá, to je prý tvůj styl,

a možná i cíl, co nepochopil,

i ten kdo ho má a nic nečeká,

zas na pochybách buď, přestože cíl,

co nemá svůj cíl, chce vnutit ti styl – aspoň!

 

Na na , na , na na ..

 

Poslední metro do Paříže (pro Ivu Frühling, Anetu Langerovou a Petru Jankovou)

 

Poslouchám

každý den,

co se mi vůbec

snažíš říct,

nezvládám

modrý sen,

nechápu vůbec,

jak tu můžeš žít..

Nevnímám,

vo co de,

co po mně takhle

zrovna můžeš chtít..

Osočím

já tebe,

když už nebaví nás

dále žít.

(Capo)

Netuším,

kdo tě zná,

pokud spíš napořád

se všemi..

Přemítáš,

kdo mě má,

jestli nemusím být

na zemi.

Uslyšíš,

co se má,

vždyť víš, že je to

k zbláznění!

Odpovíš:

„Jsem tu já,“ a že

„nikdo jiný tu není..!“

(Refrain)

.. Ale nakonec

poblázním tě já

a těším se, až

skončíš pod zemí,

abych mohla být tvá,

jak se patří

v cizím území..

ǁ: Neskončím,

jsem totiž svá

a nestojím ni o tvé zázemí,

až nás dva udolá,

zmizíš i bez toho sblížení.. :ǁ

(Fine)

Dal capo al fine, poi la ripetizione.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

23. 1. 2016