TÝDEN BEZ
ZRCADLA
aneb
- minuty
nezdravého žití -
Vstával jsem o půl sedmé ráno, pro mě nezvyklý
čas, ale vzhůru jsem byl už v šest. Chystal jsem se na odběr krve a na
ušní, nosní, krční. Vyčůral jsem se do ampulky, abych mohl sestři odevzdat neposkvrněnou ranní moč.
Prošel jsem kolem zrcadla, které jsem periferně
zahlédl, a uvědomil jsem si, co jsem si včera slíbil. Umyl jsem se tedy a pevně
se rozhodl, že můj vnější vzhled, na kterém si občas zakládám asi jako většina
lidí, se pokusím řídit jen svým vnitřním zrakem. A opravdu – fungovalo to. Když
jsem se oblékal a upravoval si vlasy, oblažila mě chvíle uspokojení, že to
dokážu bez toho skla. Připadal jsem si mnohem přirozenější a krásnější, jako
laň, která se probudí a čerstvá se napojí ze studánky. Vsadil jsem tedy na
svoji přirozenou přitažlivost, dal si do uší kompilaci náměstí OHM, a vyrazil jsem do zasněžených, ještě neosvětlených
ulic. Na zastávce jsem si připadal jako bůh, jako mladý a nadpozemský antický
bůh, co přešlapoval na místě pod vlivem rytmických dithyrambů, a čekal na
tramvaj. Když přijela, vykonal jsem své obvyklé entrée. Dnes bylo však mnohem
jemnější a i mně příjemnější. Celou cestu tmavým tunelem jsem ujížděl na plánu
tramvajové sítě PRAHA, obklopen
bubny, sametovým zpěvem a jinými elektronickými zvuky. Lidi okolo mi byli
jedno.
V centru všeho dění jsem si nechal
z těla vysát dvě ampule krve, moč jsem řádně odevzdal. Celý den jsem pak
chodil s náplastí v předloktí, což mi přidalo na zajímavosti. Na
ušním, nosním a krčním byla komická stará paní v dlouhém bílém plášti,
která mi strčila tampóny do krku a do nosu – vytřela mi útroby. Do dutin
nosních zaměřila svou pozornost obzvlášť – měl jsem pocit, že mi přibrala i
trochu mozku. Pak mě zavřela do tmavé komůrky, kde si malou baterkou
osvětlovala mou hlavu. Řekla, že je vše v pořádku. Poděkoval jsem staré
paní, lidové léčitelce, a pádil jsem pryč, protože jsem měl být už před půl
hodinou ve škole, kde jsem přislíbil pomoc ve službě při přijímacích zkouškách.
Sestra z vedlejšího foniatrického oddělení mi plná touhy komunikovat
s lidmi ještě stačila sdělit, že jsem měl štěstí, že jsem dnes doktorku
zastihl, protože měla tři týdny předtím zlomenou nohu a byla dnes v práci
poprvé.
Do školy jsem tedy dorazil později, ve třídě už
napjatě seděli všichni adepti a vedoucí katedry činohry jim dávala instrukce.
Spolužák mi později řekl, že jsem do dveří vrazil jako ta největší hvězda,
které jsou pozdní příchody úplně ukradené. Zarazilo mě to, protože jsem si
v tu chvíli připadal spíš zmatený než namyšlený. Natěšení uchazeči pro
obor herectví byli různí, od přeparfémovaných modelek
až po naivní selky z ochotnických souborů z okolí Olomouce. Líbil se
mi tam jeden skejťák, který se se mnou začal hned bavit, ale během dne jsem
zjistil, že je to naprostý kripl; vypadal ale docela dobře. Ty zvláštní lidi,
kteří se rozhodli věnovat se kultuře, jsem nějak nerozdýchával, a tak jsem byl
rád, když mě spolužáci pozvali na joshe. Dali jsme ho
jako obvykle v Klementinu, potáhl jsem si jen párkrát, protože se mi
udělalo nějak špatně. Ještě jsem nestačil nic sníst a k tomu jsem byl o
něco červené chudší. Z tohoto modýlku mně bylo
zvláštně až do odpoledne. Stav se podobal částečné euforii, která se měnila
v postupnou únavu. Všechny věci jsem vnímal z kosmického hlediska,
zvláště při pohybových zkouškách zmíněných adeptů, kam jsme byli se spolužáky
vpuštěni. Bylo to strašné, přišlo mi, jako kdyby nějaký herecký spolek
z konce devatenáctého století hledal herce a herečky, které posléze ve své
fabrice vyučí k obrazu svému. Chtělo se mi plakat a zároveň smát
z toho zoufalství, na něž jsem se musel dívat. Po pohybovkách
byla pauza, šel jsem se naobědvat s již zmíněným spolužákem. Povídali jsme
si o nových objevech a objektech, přišla řeč i na nápad, který jsem včera
dostal. Moc nadšený z toho nebyl. Tvrdil, že akorát dostanu zvířecí rysy a
že budu více poslouchat své pudy. Smál se, když si mě představil jako černou
pumu, která se prodírá mezi studenty na DAMU. Jeho názor mi přišel příliš
negativní, ale v tu chvíli jsem si řekl, že i kdyby to tak mělo být, že to
zkusím, protože v sobě alespoň otevřu nové netušené možnosti. A prohlásil
jsem, že z toho udělám psychologickou studii, esej na téma život bez
zrcadel. To ocenil jako dobrý nápad, a když jsem se ho ptal, jestli je to hřích
nebo rouhání, takhle si se sebou zahrávat, odpověděl mi, že ne. No jo, herci.
Nedovedl jsem akorát pochopit, jak nedokáže
pochopit, že se mi líbí ten týpek. Později jsem to pochopil. Neměl jsem vůbec
chuť k jídlu, bylo mi špatně a připadal jsem si jako bulimik nebo někdo
takový. Když mi spolužák říkal o té animalitě, naskočila mi husí kůže a zdálo
se mi, jako by se jeho slova začla vyplňovat. Začal
jsem si totiž připadat jako v pravěku, sousta, která jsem do sebe kvůli
čistému svědomí narval, jsem přežvykoval jako opice, smál jsem se jako
orangutan a tvářil se jako gorila. Nozdry se mi zvětšily, k osobám
stejného pohlaví jsem se choval odměřeně, o osobách opačného pohlaví ani
nemluvě.
Na hereckých zkouškách, kam jsme byli rovněž
připuštěni, jsem si připadal asi nejnormálněji z celého dne. Snažil jsem
se chovat asertivně (možná proti zjištění, že jsem zvíře), nasazoval jsem
lidskou masku a na ni ještě masku hereckou – ostatně na herecké škole to bez ní
nefunguje. A navíc to bylo nutné, protože nás komise vyzvala, abychom byli
diskrétní, abychom se nesmáli a už vůbec nevysmívali. Občas mi to ujelo,
protože některé typy (jako například uchazečka z Mahenovy činohry nebo
jiná uchazečka – polocikánka s kruhovými
náušnicemi, hrající pro celý svět, mající za sebou maringotku, s níž
kočují po celé východní Evropě, nebo uchazeč, který přednášel naprosto vážně
básničky jako dítě na základní škole, které neví, co říká) prostě směšné byly,
ale po většinu času jsem držel kamennou tvář a nevysmíval jsem se ani jednou.
Skejťák se do dalšího kola nedostal, ani se se mnou nerozloučil a nenápadně se
odplížil. Před komisí dostal na frak, protože si o sobě dost myslel.
Začala mě docela hodně bolet hlava. Nevím,
jestli to bylo z brýlí, které jsem měl na sobě, nebo z cigaret, které
jsem po celý den nalačno vykuřoval. Přesto jsem šel po přijímačkách s mými
spolužáky a spolužačkami z nižšího ročníku na jedno do naší vysokoškolské
menzy a hospůdky. Všichni si dali více než jedno pivo, já jsem jedno víno
dodržel. Červené, na krvinky. Zapil jsem jím prášek na bolení hlavy, který mi
dala jedna herečka.
Neměli jsme si o čem povídat, a když ano,
týkalo se to školy nebo herectví. Nuda! Neustále dokola to samé. Kdyby aspoň
něco vznikalo a neomílalo se pořád dokola to staré… Hodní lidé to jsou, ale
někdy tak fádní, nudní, nezajímaví, ubozí ve své podstatě. Fuj. Začíná mi být
hodně špatně, navíc se připozdívá, tak jsem je opustil, abych stihl ještě zajít
do knihovny. Ta byla zavřená (pondělí je zavírací den), mířil jsem tedy na
Žižkov, do Akropole. Tentokrát mi v uších zněl Jiří Bulis,
nechal jsem si opakovat jeho Hosty na
zemi. Udělalo se mi o něco lépe, čerstvý vzduch mi pomohl. Venku vánočně
sněžilo a mráz mě příjemně řezal do tváří. Do tramvaje jsem si koupil kuřecí
řízek v housce, konečně jsem dostal chuť k jídlu. Cesta tramvají mě
uklidňuje, když sedím. Připadal jsem si na chvíli zase jako zvíře, protože jsem
jedl a při tom mi občas ukápla tatarka na tašku. Lidi okolo jsem nevnímal,
díval jsem se z okna a na uších jsem měl sluchátka, abych neslyšel, jak
mlaskám.
- - -
Odskočil jsem si na záchod a naprosto
samozřejmě jsem se podíval do zrcadla, které viselo nad umyvadlem. Zděsil jsem
se toho, protože jsem tím porušil svůj slib, ale posléze jsem si to omluvil
tím, že to bylo nechtěné. A ve své podstatě jsem měl pravdu, protože to zrcadlo
se nedalo přehlédnout. Proč musí lidi všude věšet zrcadla? Aby se vždycky
utvrdili v tom, že jsou krásní nebo že stárnou. Ale vypadal jsem dobře.
Trošku jinak, ale dobře.
Mezi prvními, které jsem v Akropoli
potkal, byl i Slovák, který se mi už hodně dlouho líbí. Kvůli němu jsem taky na
to představení šel, ale taky kvůli studentovi dramaturgie či režie
z vyššího ročníku, který mě na představení zval a hrál v něm, a taky
kvůli vysloužilému studentovi herectví, jemuž jsem minule, když jsem ho potkal,
slíbil, že přijdu. Vypadal opravdu dobře, ale nevšiml jsem si, že by na mě
reagoval. Buď byl na ženy, nebo jsem mu připadal moc zvířecí. Představení mě
dostalo do jiné dimenze – na jedné straně mě to utvrzovalo v jistých
věcech, na straně druhé mě to omráčilo, protože text mi přišel tak dobrý, že mé
rozhodnutí stát se spisovatelem značně znejistělo. Jak dneska můžu napsat něco,
co by ty druhé lidi zajímalo? Nemůžu se přece na ně vykašlat a vést si deníky
nebo experimentovat s věcmi, které mi nikdo nepochválí. Popíjel jsem opět
červené víno a pokuřoval cigarety. Ještě lepší snad byla diskuse po
představení, kde jsem také konečně nahlas vyjádřil svůj názor a kde jsem se
bavil soudobými názory na soudobé divadlo a společnost. Slovák je zřejmě na
ženy nebo má fajnovější vkus. Obzvláště vtipný na diskusi byl právě on, jakožto
režisér představení, a kritička, obdařená nepodbízivým intelektem. Hezky se to
poslouchalo, srkalo a potahovalo, ale začla mě znovu nechutně
bolet hlava a rozhodl jsem se, že po diskusi pojedu domů.
Lapl mě však student režie-dramaturgie a nabídl
mi, abych zůstal, protože ho zajímalo, co si o představení myslím. Svolil jsem
s podmínkou, že ještě zavolám otci, který toho večera odlétal do Thajska.
Sedli jsme si ke stolu a popíjeli, probrali jsme problémy naší společné školy a
jejich divadla. Postupně si k nám přisedli vysloužilý student herectví,
jiný student oboru režie-dramaturgie, zmíněná kritička (která bavila celý stůl
svými glosami) a studentka divadelní vědy.
Hezky se to poslouchalo, měl jsem zase po
dlouhé době pocit, že sedím mezi svými, mezi barevnými šťavnatými lidmi, kteří
si něco myslí a kteří oslovují a inspirují. Sedl si k nám ještě jeden
Slovák, co studoval v Brně a co spadl ze židle, a nakonec také můj idol,
slovenský režisér. Seznámili jsme se a on umotal špeka.
Děsila mě představa, že s těmito lidmi, kterých si vážím, budu kouřit
marihuanu. Ale neměl jsem sílu se zvednout od stolu, protože vedle mě seděl
vytoužený objekt. Zahulil jsem si tedy s nimi, ale jak jsem předpokládal,
neměl jsem to dělat. Začala se mi motat hlava, přestal jsem rytíře u kulatého
stolu vnímat, slyšel jsem jen neidentifikovatelné zvuky, začalo mi být mdlo,
potil jsem se, hlavu jsem si držel v dlaních. Musel jsem vypadat jako
zvíře, které nemá právo užívat takovýchto látek. Modlil jsem se, aby mi bylo
líp. Vteřinku mi bylo nádherně, ale další dvě nekonečné minuty mnohem hůř. Můj
stav se zhoršoval, hledal jsem v sobě síly, které by mi pomohly vstát. Nakonec
jsem to udělal, rychle řekl sbohem, popadl věci a utíkal ven. Pozvracel jsem se
však ještě po cestě na záchod, u schodiště vedle baru. Bylo zle, proud se řinul
jako vetřelec, který ve mně dřímal. Na záchodě jsem zvracel do tyrkysového
igelitového pytle na odpadky, pak ještě do umyvadla. Byla to nejhorší chvíle
mého života. Tak jsem se styděl a měl jsem v sobě tolik zmatků a
nejistoty!
Lezly ze mě všechny stíny a špíny, nemohl jsem
se ani nadechnout. Po deseti minutách urputného vyzvracení se už zdálo, že se
mi ulevilo. Umyl jsem se, podíval jsem se na sebe do zrcadla nad umyvadlem (už
jsem to prostě nevydržel) a vyrazil na cestu. Ještě že už to bylo za mnou.
Venkovní vzduch mi opět prospěl, do uší jsem si nasadil OHM SQUARE – kluky ze Žižkova, a mířil jsem na náměstí Jiřího
z Poděbrad. Byla to krásná, doslova pohádková cesta. Akorát jsem celou tu
cestu řešil a nemohl přijít na to, z čeho mi vlastně bylo špatně.
Z toho, že jsem celý den skoro nic nejedl a jenom pil víno a kouřil na to cigarety
a jointy, nebo ze sebe, z toho, jak jsem se choval (jako zvíře)? Nebo
dokonce (a to je ta nejhorší varianta) z těch lidí, co kolem mě seděli,
přestože to byli lidé mého gusta?
Cestou na Jiřák
jsem si totiž uvědomil, že i oni jsou napudrované loutky, které jen plní své
role. Ať už to ale bylo jakkoli, byl to každopádně můj problém.
U náměstí jsem se zeptal starého pána, který si
v tuto pozdně večerní hodinu odklízel z auta sníh, jestli neví, jak
se dostanu na tramvaj č. 11. Velice slušně mi odpověděl, měl jsem z toho
radost. Zase jsem si připadal svěží, mladý a čistý, zpíval jsem si a tancoval.
Tramvaj mi jela až za deset minut, a tak jsem se díval na mohutný kostel, pak
jsem stál na ostrůvku a rytmicky přešlapoval na místě.
Uvědomil jsem si řadu věcí a zažil jsem po
zavření očí pár „nájezdů“ – stav, který mi připadá úžasnější než orgasmus,
stav, kdy je vám v mínusových teplotách zničehonic teplo, jako kdybyste
byli v Africe, stav, kdy vám je ze všeho ouzko,
ale máte najednou takový pocit štěstí, že byste se rozdali.
Cesta vláčkem ze Žižkova do Nuslí byla úžasná,
tramvaj jela pořád z kopce.
Noční Praha zářila přepychem, bylo se na co
dívat a po dlouhé době jsem se v Praze cítil dobře.
Ve schránce jsem objevil dopis od kamarádky
z Ostravy, což mi udělalo úplnou radost.
Doma mi bylo ještě trošku špatně, pokoušel jsem
se znovu zvracet (to bylo zase tím vzduchem), ale nešlo to.
Přečetl jsem dopis, napil se džusu a šel spát.
Hlava se mi parádně motala. Nemohl jsem usnout,
a tak jsem začal onanovat! Jako zvíře. Usnul jsem úplně nahý, v tomhle
bytě poprvé.
„Sny odrážejí to, co jsme prožili, a
předznamenávají to, co se nám stane.“
21. 4. 2015