TÝDEN BEZ ZRCADLA

aneb

- minuty nezdravého žití -

 

Vstával jsem o půl sedmé ráno, pro mě nezvyklý čas, ale vzhůru jsem byl už v šest. Chystal jsem se na odběr krve a na ušní, nosní, krční. Vyčůral jsem se do ampulky, abych mohl sestři odevzdat neposkvrněnou ranní moč.

Prošel jsem kolem zrcadla, které jsem periferně zahlédl, a uvědomil jsem si, co jsem si včera slíbil. Umyl jsem se tedy a pevně se rozhodl, že můj vnější vzhled, na kterém si občas zakládám asi jako většina lidí, se pokusím řídit jen svým vnitřním zrakem. A opravdu – fungovalo to. Když jsem se oblékal a upravoval si vlasy, oblažila mě chvíle uspokojení, že to dokážu bez toho skla. Připadal jsem si mnohem přirozenější a krásnější, jako laň, která se probudí a čerstvá se napojí ze studánky. Vsadil jsem tedy na svoji přirozenou přitažlivost, dal si do uší kompilaci náměstí OHM, a vyrazil jsem do zasněžených, ještě neosvětlených ulic. Na zastávce jsem si připadal jako bůh, jako mladý a nadpozemský antický bůh, co přešlapoval na místě pod vlivem rytmických dithyrambů, a čekal na tramvaj. Když přijela, vykonal jsem své obvyklé entrée. Dnes bylo však mnohem jemnější a i mně příjemnější. Celou cestu tmavým tunelem jsem ujížděl na plánu tramvajové sítě PRAHA, obklopen bubny, sametovým zpěvem a jinými elektronickými zvuky. Lidi okolo mi byli jedno.

V centru všeho dění jsem si nechal z těla vysát dvě ampule krve, moč jsem řádně odevzdal. Celý den jsem pak chodil s náplastí v předloktí, což mi přidalo na zajímavosti. Na ušním, nosním a krčním byla komická stará paní v dlouhém bílém plášti, která mi strčila tampóny do krku a do nosu – vytřela mi útroby. Do dutin nosních zaměřila svou pozornost obzvlášť – měl jsem pocit, že mi přibrala i trochu mozku. Pak mě zavřela do tmavé komůrky, kde si malou baterkou osvětlovala mou hlavu. Řekla, že je vše v pořádku. Poděkoval jsem staré paní, lidové léčitelce, a pádil jsem pryč, protože jsem měl být už před půl hodinou ve škole, kde jsem přislíbil pomoc ve službě při přijímacích zkouškách. Sestra z vedlejšího foniatrického oddělení mi plná touhy komunikovat s lidmi ještě stačila sdělit, že jsem měl štěstí, že jsem dnes doktorku zastihl, protože měla tři týdny předtím zlomenou nohu a byla dnes v práci poprvé.

Do školy jsem tedy dorazil později, ve třídě už napjatě seděli všichni adepti a vedoucí katedry činohry jim dávala instrukce. Spolužák mi později řekl, že jsem do dveří vrazil jako ta největší hvězda, které jsou pozdní příchody úplně ukradené. Zarazilo mě to, protože jsem si v tu chvíli připadal spíš zmatený než namyšlený. Natěšení uchazeči pro obor herectví byli různí, od přeparfémovaných modelek až po naivní selky z ochotnických souborů z okolí Olomouce. Líbil se mi tam jeden skejťák, který se se mnou začal hned bavit, ale během dne jsem zjistil, že je to naprostý kripl; vypadal ale docela dobře. Ty zvláštní lidi, kteří se rozhodli věnovat se kultuře, jsem nějak nerozdýchával, a tak jsem byl rád, když mě spolužáci pozvali na joshe. Dali jsme ho jako obvykle v Klementinu, potáhl jsem si jen párkrát, protože se mi udělalo nějak špatně. Ještě jsem nestačil nic sníst a k tomu jsem byl o něco červené chudší. Z tohoto modýlku mně bylo zvláštně až do odpoledne. Stav se podobal částečné euforii, která se měnila v postupnou únavu. Všechny věci jsem vnímal z kosmického hlediska, zvláště při pohybových zkouškách zmíněných adeptů, kam jsme byli se spolužáky vpuštěni. Bylo to strašné, přišlo mi, jako kdyby nějaký herecký spolek z konce devatenáctého století hledal herce a herečky, které posléze ve své fabrice vyučí k obrazu svému. Chtělo se mi plakat a zároveň smát z toho zoufalství, na něž jsem se musel dívat. Po pohybovkách byla pauza, šel jsem se naobědvat s již zmíněným spolužákem. Povídali jsme si o nových objevech a objektech, přišla řeč i na nápad, který jsem včera dostal. Moc nadšený z toho nebyl. Tvrdil, že akorát dostanu zvířecí rysy a že budu více poslouchat své pudy. Smál se, když si mě představil jako černou pumu, která se prodírá mezi studenty na DAMU. Jeho názor mi přišel příliš negativní, ale v tu chvíli jsem si řekl, že i kdyby to tak mělo být, že to zkusím, protože v sobě alespoň otevřu nové netušené možnosti. A prohlásil jsem, že z toho udělám psychologickou studii, esej na téma život bez zrcadel. To ocenil jako dobrý nápad, a když jsem se ho ptal, jestli je to hřích nebo rouhání, takhle si se sebou zahrávat, odpověděl mi, že ne. No jo, herci.

Nedovedl jsem akorát pochopit, jak nedokáže pochopit, že se mi líbí ten týpek. Později jsem to pochopil. Neměl jsem vůbec chuť k jídlu, bylo mi špatně a připadal jsem si jako bulimik nebo někdo takový. Když mi spolužák říkal o té animalitě, naskočila mi husí kůže a zdálo se mi, jako by se jeho slova začla vyplňovat. Začal jsem si totiž připadat jako v pravěku, sousta, která jsem do sebe kvůli čistému svědomí narval, jsem přežvykoval jako opice, smál jsem se jako orangutan a tvářil se jako gorila. Nozdry se mi zvětšily, k osobám stejného pohlaví jsem se choval odměřeně, o osobách opačného pohlaví ani nemluvě.

Na hereckých zkouškách, kam jsme byli rovněž připuštěni, jsem si připadal asi nejnormálněji z celého dne. Snažil jsem se chovat asertivně (možná proti zjištění, že jsem zvíře), nasazoval jsem lidskou masku a na ni ještě masku hereckou – ostatně na herecké škole to bez ní nefunguje. A navíc to bylo nutné, protože nás komise vyzvala, abychom byli diskrétní, abychom se nesmáli a už vůbec nevysmívali. Občas mi to ujelo, protože některé typy (jako například uchazečka z Mahenovy činohry nebo jiná uchazečka – polocikánka s kruhovými náušnicemi, hrající pro celý svět, mající za sebou maringotku, s níž kočují po celé východní Evropě, nebo uchazeč, který přednášel naprosto vážně básničky jako dítě na základní škole, které neví, co říká) prostě směšné byly, ale po většinu času jsem držel kamennou tvář a nevysmíval jsem se ani jednou. Skejťák se do dalšího kola nedostal, ani se se mnou nerozloučil a nenápadně se odplížil. Před komisí dostal na frak, protože si o sobě dost myslel.

Začala mě docela hodně bolet hlava. Nevím, jestli to bylo z brýlí, které jsem měl na sobě, nebo z cigaret, které jsem po celý den nalačno vykuřoval. Přesto jsem šel po přijímačkách s mými spolužáky a spolužačkami z nižšího ročníku na jedno do naší vysokoškolské menzy a hospůdky. Všichni si dali více než jedno pivo, já jsem jedno víno dodržel. Červené, na krvinky. Zapil jsem jím prášek na bolení hlavy, který mi dala jedna herečka.

Neměli jsme si o čem povídat, a když ano, týkalo se to školy nebo herectví. Nuda! Neustále dokola to samé. Kdyby aspoň něco vznikalo a neomílalo se pořád dokola to staré… Hodní lidé to jsou, ale někdy tak fádní, nudní, nezajímaví, ubozí ve své podstatě. Fuj. Začíná mi být hodně špatně, navíc se připozdívá, tak jsem je opustil, abych stihl ještě zajít do knihovny. Ta byla zavřená (pondělí je zavírací den), mířil jsem tedy na Žižkov, do Akropole. Tentokrát mi v uších zněl Jiří Bulis, nechal jsem si opakovat jeho Hosty na zemi. Udělalo se mi o něco lépe, čerstvý vzduch mi pomohl. Venku vánočně sněžilo a mráz mě příjemně řezal do tváří. Do tramvaje jsem si koupil kuřecí řízek v housce, konečně jsem dostal chuť k jídlu. Cesta tramvají mě uklidňuje, když sedím. Připadal jsem si na chvíli zase jako zvíře, protože jsem jedl a při tom mi občas ukápla tatarka na tašku. Lidi okolo jsem nevnímal, díval jsem se z okna a na uších jsem měl sluchátka, abych neslyšel, jak mlaskám.

- - -

Odskočil jsem si na záchod a naprosto samozřejmě jsem se podíval do zrcadla, které viselo nad umyvadlem. Zděsil jsem se toho, protože jsem tím porušil svůj slib, ale posléze jsem si to omluvil tím, že to bylo nechtěné. A ve své podstatě jsem měl pravdu, protože to zrcadlo se nedalo přehlédnout. Proč musí lidi všude věšet zrcadla? Aby se vždycky utvrdili v tom, že jsou krásní nebo že stárnou. Ale vypadal jsem dobře. Trošku jinak, ale dobře.

Mezi prvními, které jsem v Akropoli potkal, byl i Slovák, který se mi už hodně dlouho líbí. Kvůli němu jsem taky na to představení šel, ale taky kvůli studentovi dramaturgie či režie z vyššího ročníku, který mě na představení zval a hrál v něm, a taky kvůli vysloužilému studentovi herectví, jemuž jsem minule, když jsem ho potkal, slíbil, že přijdu. Vypadal opravdu dobře, ale nevšiml jsem si, že by na mě reagoval. Buď byl na ženy, nebo jsem mu připadal moc zvířecí. Představení mě dostalo do jiné dimenze – na jedné straně mě to utvrzovalo v jistých věcech, na straně druhé mě to omráčilo, protože text mi přišel tak dobrý, že mé rozhodnutí stát se spisovatelem značně znejistělo. Jak dneska můžu napsat něco, co by ty druhé lidi zajímalo? Nemůžu se přece na ně vykašlat a vést si deníky nebo experimentovat s věcmi, které mi nikdo nepochválí. Popíjel jsem opět červené víno a pokuřoval cigarety. Ještě lepší snad byla diskuse po představení, kde jsem také konečně nahlas vyjádřil svůj názor a kde jsem se bavil soudobými názory na soudobé divadlo a společnost. Slovák je zřejmě na ženy nebo má fajnovější vkus. Obzvláště vtipný na diskusi byl právě on, jakožto režisér představení, a kritička, obdařená nepodbízivým intelektem. Hezky se to poslouchalo, srkalo a potahovalo, ale začla mě znovu nechutně bolet hlava a rozhodl jsem se, že po diskusi pojedu domů.

Lapl mě však student režie-dramaturgie a nabídl mi, abych zůstal, protože ho zajímalo, co si o představení myslím. Svolil jsem s podmínkou, že ještě zavolám otci, který toho večera odlétal do Thajska. Sedli jsme si ke stolu a popíjeli, probrali jsme problémy naší společné školy a jejich divadla. Postupně si k nám přisedli vysloužilý student herectví, jiný student oboru režie-dramaturgie, zmíněná kritička (která bavila celý stůl svými glosami) a studentka divadelní vědy.

Hezky se to poslouchalo, měl jsem zase po dlouhé době pocit, že sedím mezi svými, mezi barevnými šťavnatými lidmi, kteří si něco myslí a kteří oslovují a inspirují. Sedl si k nám ještě jeden Slovák, co studoval v Brně a co spadl ze židle, a nakonec také můj idol, slovenský režisér. Seznámili jsme se a on umotal špeka. Děsila mě představa, že s těmito lidmi, kterých si vážím, budu kouřit marihuanu. Ale neměl jsem sílu se zvednout od stolu, protože vedle mě seděl vytoužený objekt. Zahulil jsem si tedy s nimi, ale jak jsem předpokládal, neměl jsem to dělat. Začala se mi motat hlava, přestal jsem rytíře u kulatého stolu vnímat, slyšel jsem jen neidentifikovatelné zvuky, začalo mi být mdlo, potil jsem se, hlavu jsem si držel v dlaních. Musel jsem vypadat jako zvíře, které nemá právo užívat takovýchto látek. Modlil jsem se, aby mi bylo líp. Vteřinku mi bylo nádherně, ale další dvě nekonečné minuty mnohem hůř. Můj stav se zhoršoval, hledal jsem v sobě síly, které by mi pomohly vstát. Nakonec jsem to udělal, rychle řekl sbohem, popadl věci a utíkal ven. Pozvracel jsem se však ještě po cestě na záchod, u schodiště vedle baru. Bylo zle, proud se řinul jako vetřelec, který ve mně dřímal. Na záchodě jsem zvracel do tyrkysového igelitového pytle na odpadky, pak ještě do umyvadla. Byla to nejhorší chvíle mého života. Tak jsem se styděl a měl jsem v sobě tolik zmatků a nejistoty!

Lezly ze mě všechny stíny a špíny, nemohl jsem se ani nadechnout. Po deseti minutách urputného vyzvracení se už zdálo, že se mi ulevilo. Umyl jsem se, podíval jsem se na sebe do zrcadla nad umyvadlem (už jsem to prostě nevydržel) a vyrazil na cestu. Ještě že už to bylo za mnou. Venkovní vzduch mi opět prospěl, do uší jsem si nasadil OHM SQUARE – kluky ze Žižkova, a mířil jsem na náměstí Jiřího z Poděbrad. Byla to krásná, doslova pohádková cesta. Akorát jsem celou tu cestu řešil a nemohl přijít na to, z čeho mi vlastně bylo špatně. Z toho, že jsem celý den skoro nic nejedl a jenom pil víno a kouřil na to cigarety a jointy, nebo ze sebe, z toho, jak jsem se choval (jako zvíře)? Nebo dokonce (a to je ta nejhorší varianta) z těch lidí, co kolem mě seděli, přestože to byli lidé mého gusta?

Cestou na Jiřák jsem si totiž uvědomil, že i oni jsou napudrované loutky, které jen plní své role. Ať už to ale bylo jakkoli, byl to každopádně můj problém.

U náměstí jsem se zeptal starého pána, který si v tuto pozdně večerní hodinu odklízel z auta sníh, jestli neví, jak se dostanu na tramvaj č. 11. Velice slušně mi odpověděl, měl jsem z toho radost. Zase jsem si připadal svěží, mladý a čistý, zpíval jsem si a tancoval. Tramvaj mi jela až za deset minut, a tak jsem se díval na mohutný kostel, pak jsem stál na ostrůvku a rytmicky přešlapoval na místě.

Uvědomil jsem si řadu věcí a zažil jsem po zavření očí pár „nájezdů“ – stav, který mi připadá úžasnější než orgasmus, stav, kdy je vám v mínusových teplotách zničehonic teplo, jako kdybyste byli v Africe, stav, kdy vám je ze všeho ouzko, ale máte najednou takový pocit štěstí, že byste se rozdali.

Cesta vláčkem ze Žižkova do Nuslí byla úžasná, tramvaj jela pořád z kopce.

Noční Praha zářila přepychem, bylo se na co dívat a po dlouhé době jsem se v Praze cítil dobře.

Ve schránce jsem objevil dopis od kamarádky z Ostravy, což mi udělalo úplnou radost.

Doma mi bylo ještě trošku špatně, pokoušel jsem se znovu zvracet (to bylo zase tím vzduchem), ale nešlo to.

Přečetl jsem dopis, napil se džusu a šel spát.

Hlava se mi parádně motala. Nemohl jsem usnout, a tak jsem začal onanovat! Jako zvíře. Usnul jsem úplně nahý, v tomhle bytě poprvé.

„Sny odrážejí to, co jsme prožili, a předznamenávají to, co se nám stane.“

 

 

 

21. 4. 2015