Režijní kniha

knihovna

Manévry

 

 

Úvahy o smrti

 

 

 

NEROVNOVÁHA

 

 

           

            Jednoho dne se Gejza Ventil probudil ze snění a byl z toho nepříjemně rozčarován, neboť ho realita rozčilovala. Vzpomněl si na všechny problémy, které ho v poslední době obklopovaly, a ochromil ho pocit úzkosti. Vstal z postele, neustlal a přešlapoval sem a tam, přemýšlel a nakonec chodil z jednoho konce garsonky na druhý, pořád sem a tam. Po tom, co ušel několik kilometrů, se rozhodnul, že se již déle nebude trápit a skoncuje s tím, aby dokázal jak sobě, tak ostatním, že se dokáže pohnout z místa.

            Nejvhodnější mu přišlo oběsit se, navíc k tomu měl vhodné prostory - vždyť bydlel v jednopokojovém bytě, který se nalézal pod střechou na půdě až v šestém patře. Byl už téměř bez peněz, ale nějaké drobné ještě našel roztroušeny různě po bytě. Nic nesnědl, ani si neuvařil čaj, jen si vzal kabát a vyšel na ulici.

            Byl obzvláště slunný den, ale to Gejzu vůbec netěšilo. Neradoval se už pěkně dlouho, což byl taky jeden z důvodů, proč na světě déle nesmrdět. Ve městě chodila spousta lidí, tramvaje byly plné, ale jezdily často. Gejza se po absolvování několika chudinských uliček dostal na náměstí, kde plánoval zakoupit provaz. Doma nic takového neměl. Jenže netušil, kde by mu lano prodali. Zahlédl pekařství, květinářství, železářství, lahůdky, knihkupectví i papírnictví, ale obchod s provazy nikde. Gejza se ztracen zadíval na oblohu. Slunce jasně svítilo, bylo zhruba uprostřed obzoru. Pomyslel si, že musí být pravé poledne. Ale když se vrátil na zem, hodiny uprostřed náměstí ukazovaly hodiny dvě. Pak tady bylo ještě hračkářství, restaurace a kavárna. Gejza stál bezradně uprostřed náměstí, kudy projížděly tramvaje, a začal se bezdůvodně otáčet kolem své osy. Bytosti okolo nevnímal, zato vnímal domy s obchody po vnější části kruhu, v jehož středu se otáčel. Začal zrychlovat a po chvíli se točil tak rychle, až se mu z toho začala motat hlava. Všiml si, že z obou směrů přijíždějí tramvaje a hlasitě řinčí. Napadlo ho, že by se mohl nechat přejet, aby to urychlil, ale pak mu došlo, že by ho tramvaje asi nezajely, protože už začaly brzdit a zvonit. A tak beze spěchu ustoupil na stranu. Představil si bolest, kterou by utrpěl, kdyby mu ty červené krávy přeřízly nohy a on by pomalu krvácel a umíral, a nakonec byl rád, že se nenechal. "Ještě, že se chci oběsit," řekl si Ventil a začal znovu řešit problém, kde pořídit provaz. Ještě jednou si po sobě zopakoval všechny prodejny, jež měl k dispozici, aby zjistil, která je k návštěvě nejvhodnější. Vzápětí ho napadlo, že by mohl jet tramvají do přijatelně vzdáleného hypermarketu, kde mají všechno. Ale když si představil masu lidí, která v něm bude utrácet milióny, znovu se mu zamotala hlava. Gejza přemýšlel, až se mu z hlavy kouřilo, a dostal potřebu něco malého sníst. Avšak byl si vědom toho, že má jen pár drobných, které vyjdou tak akorát na provaz, a že si proto nemůže nic koupit. Rozhodl se, že musí jednat rychle, aby byl konec dříve, než bude muset něco sníst. Nejvhodnější mu nakonec přišlo železářství, i když o svém úspěchu pochyboval. Jenže na pochyby teď nebyl čas.

            Vešel do krámu, slušně pozdravil a suše se postavil před pult, za kterým nikdo nestál. Chtěl tedy na sebe nějak upozornit, ale byl stydlivý a stud mu zabraňoval vydat sebemenší hlásku. A tak začal poskakovat po vydlážděné podlaze. Začalo ho to bavit, a proto si z kroků vymyslel malou sestavu, která se podobala stepu nebo něčemu takovému. Úplně se zapomněl a v transu zavřel oči, když v tom zaslechl nejisté: "Co si přejete?". Gejza Ventil se polekal a zároveň naštval, protože po dlouhé době měl důvod k tomu, aby se radoval. "Přeji si čtyři nebo raději pět metrů provazu." Poté, co to dořekl, uvědomil si, že to tady třeba vůbec nevedou. "Jak silného?" řekla suverénně k překvapení Gejzovu bez překvapení malá prodavačka s tlustými sklíčky na očích. "Asi takhle," vytyčil Gejza tloušťku prsty, "aby se s tím dalo…" Gejza pochopitelně nedopověděl. Prodavačka se opět vůbec nezarazila a poněkud diskrétně se k němu přiklonila poté, co si jej změřila pohledem: "Dám vám ten nejsilnější, co tady zrovna teď máme. " Potom sebevědomě šáhla pod pult a naučeně odměřila požadovanou délku. Její reakce Gejzu nenechávaly klidným - čekal totiž, že na něm ta ženská pozná (z toho, jak je bledý a smutný), co s tím lanem jako chce dělat a že mu to třeba rozmluví. "Devadesát šest korun, " zakvákala slepá baculka a natáhla ruku až těsně ke Gejzovi. Ten vytáhl z kapes všechny mince a začal se třást tak, že mu některé z nich začaly padat na zem. Tušil, že to nebude přesně. "Chybí vám skoro dvacet korun," pípla, když to spočítala. "No…" dodal. "Vemte si to a běžte. Příště mi to vrátíte." "Tak děkuju," usmál se na ni Gejza, protože se na něj taky smála, když to říkala. Jen nevěděl, kdy se to "příště" uskuteční. Vrátí jí to v příštím životě, o kterém doufal, že bude šťastnější. Třeba se v něm vezmou a budou mít brýlaté děti.

           Vyšel znovu ven na náměstí. Bylo zvláštně. Slunce sice pořád svítilo, ale všude bylo cítit zvláštní napětí, jako by všichni čekali, až to udělá. Věci kolem byly najednou buď žluté, modré nebo růžové. Zvláštní, pomyslel si. Uvědomil si, že by se měl nějak rozloučit s tím vším okolo, když je to pro tento život jeho poslední den. Ale zase ho začalo svírat v žaludku, a tak se rozutíkal k domu, ve kterém bydlel.                                                                                                                                       

            Vystoupal až do posledního patra a napadlo ho, že jestli se bude muset takhle zadýchat, až bude stoupat do nebe, že to radši zůstane tam, kde je. Hlavou mu tak najednou začalo lítat plno myšlenek ohledně toho, co má vůbec smysl. Při tom upevňoval na jeden z trámů nový provaz a ptal se sám sebe, jestli má čistý stůl a jestli moc nehřešil, aby obstál před tím nahoře. Chtěl se vykoupat, aby byl ještě čistší, ale hlad už měl opravdu nehorázný. Nasadil si tedy v chvatu smyčku na krk. Krev v jeho těle proudila rychleji než myšlenky.

            Zjistil, že ani nemá pro koho umírat. Neměl téměř žádné přátele a za světce se považovat nemohl. Uvědomil si, že ještě nestihl nic dokázat, ale přitom věděl, že by stejně nic nedokázal - jako to, že teď nedokázal odkopnout židli a spustit se. Rozplakal se. Sundal si z hlavy smyčku a brečel, až mu ze slz nic nezbylo. Byl za to rád, protože stejně jako se nedokázal pořádně radovat a smát, hodně dlouho už neplakal. Když dovzlykal, byla už tma. Cítil se unavený, a tak se rozhodl, že si půjde lehnout. A taky se rozhodl, že si nechá smyčku upevněnou na trámu, aby vždycky, když se bude chtít oběsit, to mohl udělat hned a bez celodenních průtahů. A že zítra půjde do práce, aby vydělal peníze a mohl je vrátit obětavé nevzhledné prodavačce.

 

 

 

KŘIŽOVATKA

 

 

            Žofie Podlipská se probudila mnohem dříve, než je zdrávo. Ale pak zase usla. Když procitla podruhé, bylo už světlo. V mysli se jí promítaly podivné věci. Napůl ještě žila ve svých snech, které si nedokázala dost dobře vysvětlit, ale o nichž správně tušila, že s ní samotnou nějak souvisejí. Souvislosti cítila v každé věci, která ji obklopovala. V jistých momentech už se zdálo, že plně pochopila smysl toho všeho, avšak hned se jí to vytratilo a zase vnímala všechno rozmazaně. Řekla si sama pro sebe jako každé ráno v tuhle hodinu, že je to dobře, že je to neuchopitelné, jinak by nás, kdybychom to pochopili, už nic nenutilo přežívat. Malý moment, vteřina a je po všem. A pak celý den nic. V noci sny a ráno to, co včera. Pomalu se mozaika zaplňuje barevnými sklíčky, až z toho někdy bude obraz. A možná taky ne.

            Byla sobota, den, kdy nemusela do práce, ale Žofie přesto vstala naučeně v tuto hodinu. Jako každou sobotu, i dnes, vypravila se do samoobsluhy, vzdálené asi tři zastávky tramvají od jejího bytu, aby se měla přes víkend čím cpát. Nic zvláštního se nedělo, všechno při starém, jen ve vedlejším bloku opravovali střechu. Jedenáctka jela přesně v tu samou minutu jako minulou sobotu. Když tak stála na zastávce a až tramvaj přijela, nastoupila, nebyla si jistá, jestli se jí to náhodou už nestalo. Ale samozřejmě, pomyslela si, vždyť je to přirozené, když jezdím každou sobotu v osm patnáct jedenáctkou do samoobsluhy, a snažila se ve vagóně myslet na něco jiného. Jenže Žofii tahle úvaha nechtěla z hlavy. Ve voze nejdřív stála u tyče jako baletka, potom si zkoušela sednout, ale stále se nedokázala uvolnit. Zkoušela přemýšlet nad tím, až přijede domů a udělá si z nakupených surovin výživný salát, ale to už se jí minulé soboty taky stalo. Už z toho začínala být nervózní, a tak byla ráda, když se blížila stanice, kdy měla vystoupit. Když si však představila tu samoobsluhu s prodavačkami ve stejnokrojích, udělalo se jí špatně a nemohla vstát ze sedátka. Nakonec byla ráda, protože dostala nápad, že tentokrát se nechá tramvají svézt až na konečnou, kde nakoupí v malém obchůdku, o kterém se dozvěděla, když byla kdysi za tetou na návštěvě. A doma si pak uvaří něco docela jiného.

            Cesta byla hned příjemnější. Uvědomila si, že za tetou už nebyla pěkně dlouho, a všímala si změn, které natropil kapitalismus. Tak tohle se mi ještě nestalo, pomyslela si Žofie, abych skoro nepoznala místo, kde už jsem byla. A hned byla ráda, protože se dělo něco zcela nového, co nikdy předtím nezažila. Když se z tramvajové reprobedny ozvalo, aby vystoupila, vystoupila. Ale kde nic, tu nic. Nejenže se změnily domy ve čtvrti, ve které bydlela teta, ale i obchody v nich. Po místním koloniálu nebylo ani památky. Dokonce se jí zdálo (nebo to viděla doopravdy?), že zmizel i dům a na jeho místo se postavila velká administrativní budova. Naráz nevěděla, co si počít. Tetu navštívit nemohla, protože už byla po smrti, a do samoobsluhy se vrátit nechtěla. Navíc byla sobota a tramvaj nazpátek jí jela až za dvacet minut. Řekla si tedy, že půjde po směru kolejí a že snad narazí na nějaký obchod a že až pojede tramvaj, nastoupí a nechá se svést až domů.

              Najednou zatroubilo auto. Žofie se otočila ve své domýšlivosti, že je to jako na ní. A bylo. Zastavila u ní fialová škodovka. Za volantem takřka hned rozpoznala svého bývalého milence, s kterým nepromluvila už asi tři roky. Okýnko se sesunulo dolů a v mezeře se vynořila napůl prošedivělá hlava. "Ahoj. Co ty tady?" "Ále, chtěla jsem si udělat nevšední víkend a dopadlo to tak, že jsem se ztratila a nevím, jak zpátky." Žofie ani v nejmenším netušila, jak a proč to z ní vypadlo. Chovala ke svým exmilencům averzi, ale možná, že zrovna s tímhle by si docela ráda promluvila. Byl to usedlý elegán asi deset roků po období "v nejlepších letech", jenž se na ni neodolatelně zubil. "Tak já tě zavezu domů, jestli chceš."                                    

            Milenci Žofie Podlipské odjakživa přebývali v jejím bytě. Vztah skončil obvykle nějakou hádkou, související se složitostí její osobnosti. Ani nevěděla jak, ale zničehonic se ocitla na místě spolujezdce a uháněla hnána motorem s tímto pánem ke svému domu. "To je zvláštní," prohodila mezi řečí, "dnes se mi dějou věci, které jsem nikdy nezažila. Teda - dneska ráno bylo všechno stejné jako všechna rána v posledních letech, ale najednou se něco zvrtlo a všechno je jinak. Člověk musí chtít a pak to jde snadno. Nesmí zpohodlnět. Ne, opravdu - s tebou jsem ještě v autě nejela. Kdes ho splašil?" Žofie sice byla ráda, že se něco děje a dokonce s úsměvem vzpomínala na večery prožité s tímto mužem, avšak s tím, jak se blížili k jejímu bydlišti, stupňoval se její strach a obnovovala se její nenávist k němu, když si vzpomněla, proč se kdysi pohádali. Vtloukala si do hlavy, že ho v žádném případě nepustí nahoru, ba ani nepozve, že mu slušně poděkuje a rozloučí se v míru.

            Jenže řidič, jak se dalo předpokládat, začal být dotěrný. Zprvu si zoufal, že nikoho nemá, že ho opustila žena s dětmi, pak že udělá všechno pro to, aby se Žofií zase fungovali a nakonec, aby mu dala, že už to prý dlouho neměl a že to potřebuje nebo jinak zešílí. Žofie ho nejdřív prosila, aby přestal. To nepomáhalo, a tak se začali hádat a Žofie hystericky řvala, aby ji okamžitě zastavil a pustil ven. Muž v afektu Žofii nelidsky uhodil a vjel vozem do odlehlého dvora, kde ho přistavil ke stěně. Zevnitř zamknul dveře a připásal ženu, aby se nemohla vzpírat, a dvakrát ji znásilnil.

            Žofie se probudila na výpadovce směr severovýchod. Nikdy tam nebyla, ale měla pocit, že se jí už to stalo. Jako dnes ráno. Bylo jí však mnohem hůř, třásla se zimou, celá se svíjela bolestí, nemohla pohnout levou rukou. Pomalu se zvedla a kráčela ve směru z města.

            Slunce zapadalo, nepochybovala o tom, že už se to stalo - bolest i tu cestu moc dobře znala. Představila si těstovinový salát s červenou řepou. Teď se jí to všechno spojilo, už tomu rozuměla. Když se přiblížila k nadjezdu, podívala se dolů na cestu, která se křížila s tou, na které byla, a skočila.

 

 

 

ROZHOVOR

 

           

Venku se šeřilo, když si Maj Twan napouštěl vanu. Až byla plná, svlékl se a pomalu se vnořil do horké lázně. Všiml si na svém těle, že stárne, ale věděl o sobě na základě reakcí z okolí, že je pořád ještě švihák. Jenže komu by to občas někdo neřekl, že?

            Čas ve vaně se na jednu stranu zastavil, na druhou utíkal mnohem rychleji než obvykle. Když se po chvíli podíval z okna, byla už tma. Sněhové vločky a mráz na skle vytvářeli zimu. "Už aby bylo léto," povzdechl si Maj Twan a tušil, že až bude léto (to bude zase o něco starší), bude místo toho nazpět přivolávat zimu. A tak pořád dokola, jen rok od roku kůže na těle víc visí, než ho obaluje, přičemž hmota, kterou naše mysl po čas života nosí, se zvětšuje.

            Maj Twan, i když byl pořád ještě švihák, jak mu tvrdili v práci, se cítil starý, nemocný; vlastně už si přál umřít. Nikdy však nepomyslel na sebevraždu, to on neuznával. Byl zastáncem přirozené, svobodné smrti. Proto když tady ve vodě jako ve stavu beztíže tak polehával, zkoušel zavřít oči a zapomenout na žití, které tady nějaký čas vedl. Naopak se mu ale před očima promítaly nejdůležitější a nejkrásnější momenty, které v životě prožil.

            Nyní byl úplně sám a tak ho napadlo, že jestli umře, tak na to vlastně ani nikdo nepřijde. Syn s dcerou mají na práci důležitější věci než navštěvování starého otce. Představil si, jak jeho tělo hnije ve vodě a jak ta voda postupně vystydne (už teď musel Maj Twan párkrát otočit kohoutkem, aby přitekla vroucí voda) a zčervená. Tak to ne, protestoval Maj Twan a slíbil si, že až se z toho obtloustlého těla vysvobodí, pošle signál synovi nebo dceři. Jenže - co když jsou zrovna na služební cestě v zahraničí a ve vaně zůstane jen jeho skelet? Nakonec mu bylo líto, že má jen dvě děti a že je obě  nechal studovat na vysokých školách. Tak si usmyslel, že dá vědět sousedce (žena už mu pochopitelně umřela). To už by ji zrovna mohl navštívit v županu, říct jí to a zase hupsnout do vany. Nechtělo se mu však vstávat, a tak to nechá až na znamení ze záhrobí. Stejně poslední měsíc dělala randál, aspoň ji za to vystraší. Stejně je divné, že si z života skoro nic neodnášíme, pomyslel si Maj Twan. Jen si pamatujeme chvíle, kdy nám bylo dobře, ale žádné ponaučení si do kosmu nebereme. A na co taky? Tam je to všechno jinak.

            Zničehonic se Maj Twan viděl seshora, z ptačí perspektivy, jak tu vanu vyplňuje svým bytím a čeká, až umře. Plně se vcítil do toho nahoře, zamyslel se a pak se slyšel, jak říká: "Maj Twane, Maj Twane, tak ty už bys taky chtěl nahoru? Ale to přece nejde. Víš, já si beru jenom ty, kdo nechtějí nebo ty, které mám moc rád a bez kterých to tady nevydržím. Vždyť jsi ještě nic nedokázal. Co tady po sobě zanecháš?"  "Zplodil jsem přece syna a dceru, postavil jsem dům!"  "To nic neznamená, to dokáže skoro každý a ti, kdo ne, nemůžou nebo mají na práci něco jiného. Takže hezky vstaň a začni znova, aby na zemi po tobě něco zbylo. Až to budeš mít hotovo, tak se zase ozvi. Neboj, já si tě najdu, až bude třeba. " "Ale…"  "Neškemrej a vylez ven, stejně už ti v bojleru došla teplá…Přece nebudeš mrznout, když máš v pokoji krb…"  "Zabiju se!"  "Jen to zkus! Moc dobře víš, že to není správné!"

            Maj Twan se po těchto slovech, na které už se vlastně ani nedalo odpovědět, snesl zase dolů. Spatřil znovu svoje okoralé baculaté nožky, jak si plavou napůl ve vodě a napůl ve vzduchu a pocítil zimu. Ještě naposledy křečovitě zavřel oči a tlačil, aby si způsobil kolaps, ale bylo pravdou, kterou si až moc dobře uvědomoval, že ještě nemá právo umřít.

            Zvedl se, otřel se, hodil na sebe noční košili. Poté vytáhnul z ledničky uzenou klobásu, aby byl zítra jeho pupek ještě větší, a sedl si do houpacího křesla k rozpálenému krbu. Byl to sice starý pán, vdovec, ale když  se zahleděl do ohně a pocítil jeho žár, přál si být znovu mladý a čistý, aby začal všechno od začátku.

 

 

 

 

TREST

 

            Co pět dní si nechával urostlý elegán čistit boty v jedné z místních pasáží. Věděl, že správný muž má mít čisté boty, ale byl příliš vysoký na to, aby se dokázal sehnout a vyčistit si je sám. Proto, když už se mu zdála být obuv neúnosně zanesená (bylo to přibližně po pěti dnech), jako obvykle zašel Alfréd Muff do centra, kde si je nechal jedním Francouzem patřičně vypulírovat. Ten Francouz byl velice úslužný, a tak mu pan Muff občas daroval pár drobných navíc. Svou práci odvedl poněkud zarostlý a nedorostlý Francouz s patřičnou elegancí a pečlivostí.                                                       Když Alfréd se svou výškou seděl na křesle pro zákazníka a malý Francouz mu pucoval boty, vypadalo to směšně, neboť jejich rozdíl se nedal na dálku přehlédnout. Navíc bylo neobvyklé, když si někdo v dnešní, poněkud rychlejší době nechal čistit obuv, a tak se lidé, co procházeli pasáží, nemohli zraky od Alfréda odpoutat. Alfréd se většinou díval nahoru a předstíral, že kolemjdoucí neregistruje, ale dušený smích kolem něj mu napovídal, že takto působí ještě namyšleněji. V Alfrédovi to vřelo, měl vždycky chuť kopnout do toho infantilního cizince, hodit mu pár mincí a se skandálem odejít. Jenže vyčistit si boty sám byl pro něj problém od té doby, co povýšil.                                                                        

            Alfréd Muff byl totiž zprvu úředníkem, ale vypracoval se až na bankovního ředitele – a s touto výškou se k určitým  věcem prostě nedokázal sehnout. A tak se časem na dav okolo vykašlal a upjatě se lidem díval zpříma do očí, když se mu podivovali nebo smáli. A fungovalo to. Lidé se odvraceli a vůbec si ho nevšímali, i když byl nepřehlédnutelný. Francouzovi to bylo všechno jedno, neboť vykonával svou práci a díval se bez ustání na zem a na boty. Když měl dobrou náladu, tak si pískal a když ho doma něco rozproudilo, drhnul boty obzvlášť rychle. A to mu Alfred nechal navíc víc. Pan Muff si pak připadal jako král - seděl na trůně a hleděl na své poddané, zatímco jeden z nich se doprošoval almužny. Velel už celé bance a teď měl dokonce pocit, že může rozkazovat lidem okolo. Protože, jak se přesvědčil sám u sebe, pro peníze udělají lidi všechno. Představil si, jak mu na čištění bot přibyde další cizinec, třeba Turek, a jak bude obklopen personálem, pečujícím o jeho vlasy, šaty a nehty. Znal sílu svého pohledu, který přitahuje ziskuchtivce.

            Jednoho dne se neudržel, a když se na něj malý chlapec pátravě podíval, vzkřikl: „Pojď sem!“    Kluk s rozevlátou šálou se zřejmě bez dohledů rodičů toulal, a tak k panu Muffovi přistoupil ze strachu, že by byl potrestán.   „Když mi vyčistíš uši, dostaneš na zmrzlinu.“ V klukově hlavě se najednou všechno vzbouřilo. Viděl před očima celou svou budoucnost a instinkt mu pravil, že musí jednat rychle. Vypadal jako ten Francouz, jenže v menším. Přistoupil k pánovi a ze všech sil mu vykřikl do ucha: „Chcípni!“ Panu Muffovi z toho praskly bubínky, zhroutil se mu nervový systém a vůbec – ocitl se potrestán za svou troufalost na onom světě.

 

 

 

ZMĚNA

 

            Sedět na vrátnici celý den a pouštět do budovy pouze osoby povolané je nesmírně namáhavé a únavné. Proto také většinou tito lidé trpí jakýmsi komplexem méněcennosti, neboť jejich práce není patřičně doceněna, přičemž důležitost této funkce je zřejmá.

            Žil jednou jeden vrátný, který se ale od většiny jemu příbuzných značně lišil. Proseděl celý svůj život, až měl z toho sezení hrb. Přesto žádným viditelnějším komplexem netrpěl a ani si svou nedoceněnost na druhých nevyléval. Byl krásný, ale předčasně zestárnul. Jako mladý musel být velice přitažlivý, avšak sezení na jednom místě z něj udělalo odkvetlého seladóna, který měl ke všemu ohnutá záda. Jmenoval se Hud Bayen, ale známí z divadla, kde pracoval, ho oslovovali jen jménem křestním.

            Prošedivělý pan Bayen byl starým mládencem a svou pracovní směnu strávil obvykle pokukováním po televizi nebo luštěním křížovek, přičemž když ho někdo potřeboval, okamžitě všeho zanechal a snažil se svůj úkol splnit co nejsvědomitěji. Hud Bayen byl úslužný, tichý a nenápadný. Byl to dobrák, kterému se vlastně nedalo nic vytknout. Možná jen jeho podezřelá samota a z ní vyplývající zatuchlý pach, jenž je pro staré lidi tak typický. Hud Bayen se už nedokázal radovat, protože už ani nebylo z čeho. Nejšťastnější okamžiky prožil v dětství a poté, co se stal dospělým, to šlo od desíti k pěti. Všichni přátelé a bližní mu postupně díky přirozenému vývoji či nešťastným náhodám odešli - zbýval už jenom on. Nechtěl však svými problémy zatěžovat okolní, a proto se snažil na příchozí umělce a jiný personál usmívat.

            V pondělí si bral své oblíbené kárované sako, které si bral i v neděli, kdy měl volný vstup na představení, v úterý si oblékl tmavě zelený svetr, ve středu hnědou košili, od čtvrtka do soboty pak nepravidelně střídal šaty z pondělka až středy. Měl také troje kalhoty; jedny šedé a dvoje hnědé – ty podle nálad též bez řádu obměňoval – do divadla se však ke károvanému saku hodily jen ty šedé. Do práce si bral svačinu i oběd – podobný princip se týkal i přípravy druhu jídla. Jen termoska s čajem obsahovala stále stejný druh čaje.

            Hud Bayen měl podle toho, co měl zrovna na sobě, identicky zařízený den. V pondělí měl károvanou náladu a sny, ve středu například košilaté chování a hnědé pocity. Až na to, že Bayenovy sny měly jakousi formu, náladu či odstín, neměly takřka žádný děj a obsah. Hud si je proto nemohl vykládat, ani se na ně těšit. Barevné sny ho začaly trápit už v pubertě. Zprvu se budil, protože jednostranné zatížení mozku škodilo klidnému odpočinku, ale později si zvykl a naučil se na sny nemyslet. Přesto u něj přetrval pocit částečného vědomí – pocit, že je stále vzhůru a že vlastně vůbec nespí a jen se mu před očima mihotají barvy a vzory. Alespoň jedenkrát za noc byl ujištěn, že je po smrti a že vzorce kolem něj představují posmrtný nekonečný prostor bez času. Když se probudil, zjistil, že stále ještě žije a usmyslel si, že až se mu to v příštím snu zase přihodí, musí si říct, že je to jen sen. Vždycky se mu však stalo to samé a znovu se octnul v časově neomezeném přesvědčení, že již není naživu. To mu utkvělo v paměti a Hud Bayen začal pochybovat o tom, že reálně žije. Myslel si, že do práce se chodí po smrti stejně jako při životě a nevěděl už, co je vlastně živé a mrtvé. Ráno se však podíval do zrcadla, a když se nahmatal, promluvil a rozpoznal, že stárne, pochopil, že je vše při starém. Jenže z toho neměl velkou radost, spíš byl z toho pěkně smutný.

            V práci pak výjimečně neluštil křížovku a nedíval se ani na televizi, a místo toho přemýšlel. Zjistil, že potřebuje změnu. Nějakou velkou, výraznou změnu, která překryje dosavadní barvy jeho života. Našetří si peníze a pojede do ciziny nebo požádá o jinou práci nebo si najde milenku a začne cvičit. Pak se ale zarazil, když si uvědomil, že o to usiluje celý svůj život. Nikdy to však nedokázal. Buď mu v tom bránila společnost, jeho strach a obavy nebo konvence. Nedokázal udělat velký krok, protože se ho bál. Měl strach, že mu někdo něco udělá nebo že přijde o svůj zaběhnutý systém a klid. Žít sám je totiž strašně sobecké. Dospěl tedy k závěru, že to chce menší, nenápadnější změnu. Třeba nový účes nebo nový svetr či sako. Ano, to je ten správný směr, ujišťoval se v duchu Hud Bayen, vždyť výrazné změny nás čekají na onom světě – vždyť sama smrt je pořádná změna! Na co měnit věci kolem nás, když to, že jsme na zemi, stejně nezměníme?

            Hrbatý Hud si sám sebe představil, jak se opaluje na ostrově v Tichomoří a utvrdil se, že cestovat nepotřebuje. Takovou exotiku znal dobře z časopisů a televize, pocit sálajícího slunce si dokázal představit při zavřených očích nebo si jej nahradit v létě na balkóně. A milenka? Žena? Na co? Ještě by kvůli ní musel začít cvičit! S hrbem se stejně nikomu nelíbí a hopsáním při muzice jen tak nezmizí. Už na to definitivně přišel. Koupí si vícebarevný svetr a klavírní koncert P. I. Čajkovského.

            Měl ze všeho obrovskou radost, když to zakoupil, a cítil, že do nového života vstoupily nové zvuky a barvy. Večer se promenádoval po bytě v novém svetru a dokola si pouštěl sugestivní místa klavírního koncertu. Takhle šťastný se necítil od puberty. K tomu svítilo slunce a ptáčci zpívali. Hotový ráj. Řekl si, že takhle to bude dělat každou středu. Koupí si něco na sebe a pro sebe.

            Příštího rána Hud Bayen do práce nepřišel. Tentýž den večer ho našli mrtvého na posteli v jeho bytě, jak leží na posteli v modrozeleném svetru s pečlivě složenýma rukama. Kupodivu zmizel jeho hrb. Že by přece jenom cvičil při vážné hudbě?

 

 

 

 ZÁHADA

 

 

            Jorga Toyemaso byla korpulentní zmalovaná dáma přechodného věku. S příchodem svěžího jara si nechávala upravit svůj zevnějšek, aby se připravila dle aktuálního trendu na novou sezónu. Zatímco do svých čtyřiceti let vypadala spíše nenápadně a umírněně, v přechodu a po něm hýřila těmi nejnepravděpodobnějšími a nejmladistvějšími barvami. Je zajímavé, jak někteří lidé zjišťují teprve po svém zenitu, jak dokáže být život pestrý.

            Jenže Jorga nebyla zase až tak moc z těch lidí, co chtěli být za každou cenu zajímaví tím, že své okolí šokovalo. Trpěla mnohem hlouběji zakořeněnými komplexy. Těmi dle pozdějšího bádání z jejích deníků byly:

            Za prvé) nedostatečně uvědomělé mládí

            Za druhé) strach ze stáří

            Za třetí) touha po nesmrtelnosti.

            Jorga si totiž nedokázala představit, že jednoho dne umře. Nemyslela si, že je stejná jako všichni ostatní. Nechtěla být obyčejnou kytkou, která uvadne nebo zvířetem, které jednou pojde. Domnívala se, že nejdéle na světě vydrží, když bude pečovat o svou čerstvost, svěžest a aktuálnost. Proto se oblékala do výrazných odstínů a nosila na hlavě dobový módní účes. Někdy byla dokonce i v předstihu, co se týče módních trendů, neboť si kupovala na toto odvětví specializované časopisy. Kdybyste do jednoho z nich nahlédli, zjistili byste, že J. Toyemaso vypadá velice podobně jako některé z dvacetiletých tištěných modelek. Ještě, že se neměnila móda ze dne na den, nebo dokonce z hodiny na hodinu to by Jorga nežila pro nic jiného - a i tak obětovala plné dvě třetiny platu na svou vizáž. Jednou vypadala jako kuře v alobalu, podruhé zase jako lyžař v overalu, potřetí třeba jako pejsek v kombiné proti dešti. Hřívu měla většinou blonďatou, ale když potřebovala skrýt své šediny, mrskla na páčo trošku červené, a bylo to. Nikdy si neoblékla černou, neboť to pro ni symbolizovalo smrt, které se tak obávala.

            Týden před její smrtí se jí zdál předvídavý sen: bylo to jako z filmu, Jorga viděla vlastní pohřeb, obklopena svými nejbližšími, kterých však příliš mnoho nežilo. Byla oblečena v černém šatu, bílé paruce a na rtech se jí leskla fialová rtěnka. Jorga ze snu vykřikla hrůzou, neboť bílé vlasy by si nikdy nenechala, a jestli by si na rty pomazala jinou barvu než sytě červenou, byla by to nejspíš tmavě červená nebo případně růžová, ale fialová rozhodně ne.

            Tato noční můra ji pronásledovala dalších šest dní, až sedmého nakonec podlehla. Však se také Jorga poslední týden svého života chovala docela jinak. Řasenkou si značila linky svých úst, rtěnku si malovala na víčka, stíny si nanášela na světlá místa a pudrovala si vlasy. Ze šatníků povytahovala modely dvacet let staré a obalovala se jimi v neobvyklých variantách. Vlasy jí vstávaly hrůzou, když si vzpomněla na strašný sen a vytušila svůj konec - ani se pak už neučesala, když vyšla s psíkem na procházku.

            Šestý den se jí podle zápisu stalo toto: šla jako obvykle se svým Serafínkem (tak se jmenoval její čtyřnohý přítel) na procházku do místního lesoparku. Když se tak procházela mezi kameny a stromy po úzkých pěšinkách, dostala najednou pocit, že kolem ní roste hřbitov. Z kamenů se staly náhrobky, ze kterých se začaly nořit nejrůznější a nejnepochopitelnější divnosti. K jejímu překvapení ti skřeti poskakovali v oblečcích těch nejroztodivnějších a nejnepředstavitelnějších barev, obklopeni zelenými buky. Serafínek se jí zničehonic ztratil, ona byla svlečena a s holou kůží přivázána ke stromu. S ještě větší hrůzou zjistila, že se setmělo a ona tak neviděla ani ň. Pak ucítila v oblasti břicha tupou bolest, která jí zvolna přešlo do celého těla. Když otevřela oči, byla zase v normálním parku, s obyčejnými kameny, ale ona byla stále přivázána ke kmeni a byla nahá. Nevěděla, co si má myslet a ze zoufalství zavřela oči, aby unikla ze situace, do které byla nechtěně vržena. Když je po delší odmlce znovu otevřela, byla na holé louce, volná, ale v černých šatech a bez psíčka. Mezi ní a jejím vyumělkovaným Serafínem zřejmě neexistovala žádná hlubší pouta. Jorga postrádala všechny své osobní věci a byla rozčilená, protože se v těchto šatech vůbec necítila dobře. Poprvé v životě se však doopravdy zamilovala, když uviděla zvláštní bytost v bílých plandavých kalhotách od pasu nahoru nahou. Ale to se jí taky zdálo a tento přelud v mžiku zmizel, když Jorga mrkla svými nartěnkovanými víčky bez prodloužených řas. Už tomu vůbec nerozuměla, nechápala už, kde jsou nějaké hranice, ale necítila potřebu se s tím někomu svěřovat. Důvěřovala jen a jen výhradně svému deníku, který si vedla od té doby, co žila na dívčím internátě.

            Posledním zápisem v tomto deníku byly tyto řádky: Jorga se utopila ve vaně ve žluté košilce a červené sukni. Když ji pohřbívali, vůbec ji neoblékali - na přání sester ji totiž rozptýlili po místním lesoparku.

 

 

 

A to je z úvah o smrti vše. Můžete se vrátit třeba na hlavní stránku.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

13. 03. 2012