Slova

knihovna

Režijní kniha

 

    

 

O S T N A T Ý   D R Á T

 

 

---x---x---X---x---x---X---x---X---x---x---X---x---x---X---x---X---x---x---X---x---x---X---

 

 

Ve hře vystupují tři postavy – Luisa, Michael a Jiří (sestra, bratr a bratranec).

 

 

     Předmluva

 

                                                        

                                                         Tma.

 

 

LU           Nechce se mi zase začínat.

 

MI            Musíš začít. Stejně jako musíme vstávat a žít.

 

JI             Začni, ať brzo skončíme.

 

                                                         Světlo.

 

LU           Nejdůležitější je začít. Pak už jde všechno samo. Jenže začít a poznat, kde končí začátek, je stejně těžké jako vědět, kdy skoncovat.

 

MI            Počkej. Vměstnat mezi začátek a konec obsah je přece důležitější.

 

JI             Ale forma vzniká až poté, co přijde názor.

 

MI            Dokonalost. Jenom dokonalost skloubí obě…jak se tomu říká?

 

JI             Avšak k tomu, abychom jí dosáhli, musíme stále začínat.

 

LU           Přičemž pachtit se po pouhém výsledku je pomíjivé.

 

MI            Jako samotná forma…

 

JI             …nebo pouhý obsah.

 

MI            Tak tedy začněme!

 

LU           Na počátku bylo slovo.

 

JI             Tma!

 

                                                         Tma.

 

MI            Nicota!

 

LU           Slovo!

 

MI            Napětí!

 

JI             Obsah!

 

MI            Forma!

 

LU           Slovo!

 

MI            Absolutno!

 

JI             Světlo!

 

                                                           Světlo.

 

LU           Tři postavy, tři úhly pohledu, tři slovní spojení.

 

MI            Jedna hra, jedna dramatická situace, jedna forma a jeden obsah.

 

JI             Žádný začátek, žádný konec.

 

MILUJI     Zhasněte světla, začínáme!

 

                                                            Tma.

 

 

                                 První  obraz

 

 

                Byt. Scénu tvoří zeď na horizontu s malým okénkem uprostřed a dveřmi po obou bocích. Dveře po levé straně vedou ven z bytu a vedle nich vězí věšák se třemi stejnými klíči. Druhé dveře vedou do dalších místností bytu. Uprostřed místnosti je pouze velká nevkusná pohovka a stolek s telefonem. Zařízení bytu a pořádek v něm odráží vkus jeho obyvatel.

 

                LU uklízí a MI si lenoší na lenošce. Z reprobeden hraje etnická hudba, LU se dostává do extáze, o něco později i MI. Partneří. Zničehonic to LU utne.

 

LU           Tak to už by stačilo. Běž nakoupit.

 

MI            Rozkaz.

 

LU           Odpustky, jídlo, pití.

 

MI            Můžu si koupit tričko?

 

LU           Drogy, šaty, knížky.

 

MI            Máš nějaké zvláštní přání?

 

LU           Zavři hubu.

 

MI            Rozkaz!

 

LU           Mám tě ráda. Jsi poslušný bratr.

 

MI            Sentiment se ti prodral pod kůži. Tam nepatří.

 

LU           A kam patří?

 

MI            Do knížek.

 

LU           Mám hlad. Běž nakoupit.

 

MI            Jsi střevo. Koupím ti v krámu projímadlo.

 

LU           Radši o tom napiš hru. A nebuď tady, chci být sama.

 

MI            Odcházím.

 

                                                       Odejde.

 

LU           Bez prostoru není čas.

 

                                                       Telefon.

 

                Ahoj máti, zrovna jsem ti chtěla volat. Víš o tom, že tady máme jiný čas? U nás je teď ráno. Hotová idyla. Zeď stojí pořád na svém místě, bratr právě odešel do supermarketu. Slunce jasně svítí a já, místo toho, abych se opalovala, likviduju nepořádek. O bratrance se dobře postaráme, neboj. Zavoláme ti, pozdravuj otce a mějte se tam hezky.

 

                                                       Zavěsí.

 

                Abych se představila…Jmenuju se Luisa, narodila jsem se v Berlíně, mám středoškolské vzdělání a byla bych velice nerada, kdyby se ze mě časem nestala tanečnice. Nemám ráda slabochy. Chlapa potřebuju jako sůl. Dnes čekáme návštěvu z Čech. Je to syn mé tety, která po šedesátém osmém zůstala v Československu, zatímco má matka emigrovala do Západního Berlína. Vdala se tady za mého otce, který pochází z Düsseldorfu, a pak jsme se jim narodili my dva. Naši jsou teď na dovolené. Bratr se vrací z nákupu. Slyším ho, jak se drápe po schodech.

 

MI            Nesu novou atmosféru.

 

LU           Ty sis koupil tričko?

 

MI            Lepší než sbírat sádrové trpaslíky.

 

LU           Co se to s námi děje?

 

MI            Jsme sami a stavíme si mezi sebou zdi.

 

LU           Modlíme se za sebe

 

MI            rozšiřujem hranice

 

LU           nad Berlínem zazebe

                se létající munice.

 

MI            Ještě, že je dnes nebe jasné jako předevčírem.

 

LU           Jedeme si pro něj.

 

MI            Počkej ještě!

 

                MI si chce zopakovat každodenní rituál.

 

Nové tričko koupil jsem si

v obchodě značky MAC

vypadám jak z časopisu

staré hadry dám do lisu.

 

LU           Móda hýbe dnešním světem

                pro budoucnost našim dětem

                velké město postavíme

                zahulíme uvidíme.

 

MILU       Společnými silami

                nedostanem do tlamy.

 

                                                          Tma.

 

 

                                                        Druhý  obraz

 

 

                Na pohovce teď sedí vedle sebe všichni tři. Nějakou chvíli je úplné ticho.

 

LU           So…Dein name ist…

 

JI             Jiří.

 

LU           Ji – rži.

 

JI             Ji – ří.

 

MILU       Jirži!

 

JI             A vy opravdu neumíte česky?

 

LU           Ein bisschen. Maminka se snažila, abychom brzy zapadli do společnosti, ve které jsme vyrůstali.

 

MI            Nebo spíš co nejdřív chtěla zapomenout na zemi, ve které vyrůstala ona.

 

JI             Ale rozuměli byste mi, kdybych na vás mluvil česky?

 

MI            Považujeme se za Němce. Proto s tebou budeme mluvit německy.

 

LU           Kvůli tomu jsi taky přijel, ne?

 

JI             Kvůli čemu?

 

LU           Aby ses zdokonalil v němčině.

 

JI             Nemám rád němčinu. Přijel jsem obnovit zpřetrhaná rodinná pouta.

 

                                                       Ticho.

 

                A taky se trošku pobavit. Berlín je přece vyhlášeným městem kultury…Nebo ne?

 

                                                       Ticho.

 

                No…Po pravdě…do hodin němčiny jsem nechodil zrovna pravidelně…

 

LU           Ale jde ti to docela dobře.

 

JI             Radši bych mluvil česky.

 

MI            Proč jsi nepřijel s rodiči?

 

JI             Naši musí pracovat.

 

MI            Máma říkala, že se nemají se sestrou moc rády.

 

JI             Protože jí nepomohla na západ.

 

MI            Co já vím, chtěla tam zůstat, protože byla zbabělá a krom toho se tam šťastně zamilovala.

 

JI             Zato vaše máma byla příliš dokonalá na to, aby mohla žít  v Čechách. Příbuzní by si měli pomáhat.

 

MI            A jak? Po okupaci už to stejně nešlo. Teta měla být chytřejší a měla jet s mámou do Německa hned.

 

LU           To už je přece jedno. Dneska můžete jezdit, kam chcete, a když budete šikovní, něco si i vyděláte.

 

MI            Tak proč jsi přijel?

 

JI             Protože bych chtěl napravit to, co zkazili ti před náma.

 

MI            Jak to chceš udělat?

 

JI             To se uvidí. Chtěl jsem, abychom se navzájem  poznali a navštěvovali.

 

MI            Proto jsi přijel?

 

JI             Přijel jsem si taky zatancovat, zařádit, chtěl jsem vidět pravý západ, nabrat nové zkušenosti, poučit se z přítomnosti a minulosti do budoucna. Ještě nějaké otázky?

 

MI            Kdy odjedeš?

 

JI             Až budete chtít.

 

LU           Tady máš klíč od bytu. Jdeš se podívat do města, že?

 

JI             Nejdřív bych si vybalil věci.

 

LU           Až se vrátíš, pověs klíček na věšák. Máme rádi pořádek.

 

JI             Skutečně? A kde jsou vlastně vaši rodiče? Pro pořádek?

 

MI            Odcestovali na dovolenou do Tichomoří.

 

JI             Škoda. Rád bych je poznal.

 

                                                          Ticho.

 

                Něco visí ve vzduchu, že?

 

LU           To bude to proklaté nebe.

 

MI            Ale vždyť je venku hezky.

 

LU           Však ono se zase zatáhne.

 

                                                          Tma.

 

 

 

     Třetí  obraz

 

 

MI            Nelíbí se mi. Je příliš pravdivý.

 

LU           Bála jsem se toho setkání.

 

MI            Proč?

 

LU           Zdály se mi divné sny.

 

MI            Cítíš se víc jako Češka nebo Němka?

 

LU           Tak napůl.

 

MI            Napůl! Všechno, co je jenom z poloviny, je špatně.

 

LU           V tom případě jsem Evropanka.

 

MI            Má pravdu. Něco visí ve vzduchu. Nevyřešená minulost, nevyjasněné okolnosti. Jak se mám k němu chovat? Kam vlastně patříme? Kde je chyba?

 

LU           Moc se v tom babráš. Je to člověk jako každý jiný jen s tím rozdílem, že patří do naší rodiny. 

 

MI            Máš pravdu. Moc se v tom babráme. Je to všechno mnohem jednodušší, než se nám zdá. Od teďka nebudu moc přemýšlet. Vypínám.

 

LU           Kam vlastně šel?

 

MI            Do města. Sama jsi ho tam poslala.

 

LU           Nevím proč, Míšo, ale chtěla jsem, aby byl pryč. Nějak jsem nemohla strpět, když jste se hádali a vůbec…

 

MI            Ano, máš pravdu, sestřičko. Je to mnohem jednodušší. Rodiče odjeli na dovolenou a na tu samou dovolenou přijel náš bratranec ze střední Evropy…Ne, to už ne.

 

LU           Jsem šťastná, Míšo, protože venku je krásně, jsou prázdniny a my jsme mladí a máme celý byt jenom pro sebe.

 

MI            Kam dneska vyrazíme?

 

LU           Někam, kde jsme ještě nebyli.

 

MI            Pojď, zazpíváme si.

 

LU           Ne, to je příliš sentimentální. A na chlapa se to nehodí. A do téhle situace už vůbec ne.

 

MI            Představ si, že jsme na celém světě úplně sami a že celý ten svět a vesmír je jenom pro nás.

 

LU           Snílku.

 

MI            Materialistko.

 

LU           To jsme přece dělávali, když jsme byli malí. Teď už je všechno jinak.

 

MI            Jsme opravdu sami. Co je dneska za den?

 

LU           Není to jedno, když jsou prázdniny?

 

MI            Ono je to vždycky jedno. Máme dost peněz?

 

LU           Máme.

 

MI            Můžeme cestovat, kam chceme?

 

LU           Můžeme.

 

MI            Sjednotíme celý svět?

 

LU           Sjednotíme.

 

MI            O čem to vlastně všechno je?

 

LU           Kdybych ti na to odpověděla, už by ses na to neptal.

 

MI            O čem to vlastně všechno je? O pokoře, o lásce, o dobru?

 

LU           Taky o poctivé práci a o pomoci druhým.

 

MI            To je všechno?

 

LU           Pro tebe je to málo?

 

MI            Ne, ale je to všechno.

 

LU           Nevšimla jsem si, že by jsi něco z toho uskutečňoval.

 

MI            Stačí se trošku snažit a pak to jde. Ale proč?

 

LU           Nemáš jasno v prvé řadě sám v sobě.

 

MI            A kdo má?

 

LU           Všechno vyvracíš a na bratránka vyjedeš, jako kdyby nám něco udělal. Vždyť přece za nic nemůže.

 

MI            Já za to taky nemůžu. Prostě mi nesedí a chci, aby byl pryč.

 

LU           To je sobecké.

 

MI            Zastáváš se ho, protože se ti líbí.

 

LU           Co ti na to mám říct?

 

MI            Co chceš.

 

LU           Radši se k ničemu nevyjadřuju.

 

MI            Tak se nevyjadřuj.

 

LU           Chceš, abych tě zabila?

 

MI            Chci, abych umřel, ale sám, bez tvé pomoci, jestli dovolíš. Nebaví mě to tady. Život je mise na zemi a já už jsem zjistil všechno, co potřebuju.

 

LU           Jsi prázdný a nudný.

 

MI            A ty jsi plná zábavy.

 

LU           Jsou momenty, kdy bych vůbec neřekla, že jsme sourozenci. Nepůjdeme si koupit něco na sebe?

 

MI            Měl bych něco napsat. Omluvíš mě?

 

LU           Pomodlím se za tebe.

 

MI            Nikdy ses nemodlila.

 

                MI odejde. LU pronese následující slova ve stylu modlitby. Začne zprvu tiše odříkávat a pak postupně zrychlovat a zesilovat, neboť se její prosby stanou naléhavějšími.

 

                Zkurvený beton

                odporný dým

                laciný žeton

                na laciný rým.

               

Zasrané prachy

                pomalý čas

                nechci hrát šachy

                znát cestovní pas.

 

                Proč hravost hned mizí

                když forma zrodí se

                obsah je cizí

                a prázdno je v míse.

 

                Nechci znát pravdu

                vždyť světlo je čisté

                vepředu vzadu

                jsou negativisté.

 

                Ochraň mě od žalu

                dodej mi víru

                zbav mě i radostí

                ať poznám míru.

 

                Dodej mi odvahu

                k pouhému žití

                odeber rozvahu

                přinuť nás k vytí!

 

 

 

     Čtvrtý  obraz

 

 

                LU leží polonahá na pohovce. Je těsně nad ránem. Luisa se převaluje neklidným spánkem, později začne zvonit telefon. Má se za to, že LU je zpočátku ve snu.

 

LU           Nenávidím tento zvuk! Tohle už se stalo! Bude zase ráno. Nikdy se mi nechce vstávat, ale zrovna dnes bych dala všechno za to, abych mohla ještě spát. Raději mít zlé sny a tušit hrozné předzvěsti, než se vzbouzet a sledovat jejich naplnění.

 

                Zvonění je jakoby naléhavější, pomalu svítá.

 

                Vypněte někdo ten zvuk! Ruší mě to v přemýšlení!

 

                LU pomalu vstane a až se zorientuje, vezme telefon.

 

                Maminko, proč mě nutíš takhle brzo vstávat? Vždyť moc dobře víš, že se vůbec nic nezměnilo. Venku sice žádné slunce nesvítí, protože ještě nestačilo vyjít, ale zeď pořád stojí a bratr půjde nakoupit do supermarketu, až se vzbudí. Cože? Nemůžu ti ho dát k telefonu, všichni ještě spí, máme tady jiný čas. Cože? Moc jsme spolu nekomunikovali, umí málo německy a já si na češtinu už nevzpomínám, když ji nemám s kým procvičovat. Nelžu. Dobrou noc. Ozveme se.

 

MI            Co tady děláš?

 

LU           Co bych dělala? Spím tady.

 

MI            Měla jsi spát se mnou.

 

LU           Rozmyslela jsem si to. Na pohovce se mi usíná líp než s tebou v jedné posteli. Už nejsme malé děti a lišíme se od sebe natolik, že by nás ta jinakost mohla svádět.

 

MI            Chceš říct, že tě přitahuju?

 

LU           Možná.

 

MI            Čím?

 

LU           Tím, že jsi jiný než já a tím, že nikoho nemáš.

 

MI            Ale to je vedlejší. V kolik se včera vrátil?

 

LU           Když už jsi spal.

 

MI            Měli jste spolu něco?

 

LU           Co tě to napadá?

 

MI            Proč už není vzhůru?

 

LU           Proč vstáváš tak brzo?

 

MI            Vzbudilo mě zvonění.

 

LU           To byla matka.

 

MI            Musím do obchodu.

 

LU           Dneska nikam nechoď.

 

MI            Proč?

 

LU           Nebo běž. Zatím uvařím čaj.

 

MI            Víš co, dneska nikam nepůjdu.

 

LU           Zůstaneme doma.

 

MI            Měla bys jít nakoupit. Rád bych se nasnídal. 

 

LU           Já ne. 

 

MI            Uvařím zatím čaj.

 

LU           Tady velím já!

 

MI            Tvoje vůdcovské sklony mě děsí! Jsi stejný diktátor jako náš otec!

 

LU           A stejná citlivka jako naše máma. Stará písnička. Dobře, bratříčku, půjdu nakoupit, aby ses nezbláznil.

 

MI            Proč jsme na sebe tak agresivní, když toho vůbec není zapotřebí?

 

LU           Někdy mi připadáš jako ženská.

 

                LU odejde. MI prohlíží povlečení, po chvíli vyjde rozespalý JI.

 

JI             Guten morgen.

 

MI            Guten morgen.

 

JI             Mohl bych se někde umýt?

 

MI            Jak ses vyspal?

 

JI             Luisa má měkkou postel.

 

MI            Co se ti zdálo?

 

JI             Nepamatuju se. Hodně jsem včera pil. Mohl bych se teda umýt?

 

MI            Proč by ses umýval? Nejdřív se napiješ čaje. Sedni si. Vypadáš nemocně.

 

JI             Mám kocovinu a nic si nepamatuju. Děly se asi hrozné věci.

 

MI            Ale copak?

 

JI             Kde je Luisa?

 

MI            Šla nakoupit.

 

JI             Dal bych si čaj.

 

MI            Měl by ses umýt.

 

JI             Kolik je hodin?

 

MI            Je to důležité?

 

JI             Možná bych si ještě schrupnul.

 

MI            Dáš si studenou sprchu a budeš v pořádku. Koupelna je na záchodě na konci chodby, čisté ručníky jsou na poličce.

 

JI             Nejradši bych…

 

MI            Nejradši bys…?

 

JI             Nejradši bych začal všechno znova.

 

MI            Jako od začátku? To teda brzo. Já zatím uvařím ten čaj.

 

JI             Mám pocit, že si nic nepamatuju, ale přitom vidím všechno naprosto zřetelně.

 

                JI se odejde osprchovat. MI sedí na pohovce a přemýšlí. LU tiše vklouzne do bytu.

 

MI            Luiso?

 

LU           Už je vzhůru?

 

MI            Ne tak docela. Sprchuje se.

 

LU           Půjdu udělat snídani.

 

MI            Co se mezi vámi stalo?

 

LU           Co pořád máš? Vždyť se neznáme ani den a navíc je to náš bratranec.

 

MI            No právě!

 

LU           Kam míříš?

 

MI            Taky bych se to rád dozvěděl. A bojím se nejhoršího. Měla bys to tady trošku uklidit. Všude je špína. Jdu uvařit čaj.

 

                MI odejde. LU přemýšlí a přitom uklízí. Za chvíli vyjde umytý JI. Jakmile uvidí LU, chystá se odejít, ale střetnou se pohledy dříve než by to JI stihl udělat.

 

JI             Tschüs.

 

LU           Tschüs.

 

                                                           Ticho.

 

JI             Na všechno zapomeneme, ano?

 

LU           Na co?

 

JI             Nic se mezi námi nestalo. Nic k tobě necítím. Nevěděl jsem, co dělám, podlehl jsem chvilkové slabosti. 

 

LU           Neexistuje. Jednou jsem se ti otevřela, a tak bych byla velice ráda…

 

JI             Svedla jsi mě. Chtěla jsi mě za každou cenu.

 

LU           Ty jsi to chtěl.

 

JI             Čekala jsi u dveří, abys využila příležitosti, až se vrátím…

 

LU           Nic si nepamatuješ.

 

JI             To odporuje veškeré logice.

 

LU           Nerozumím tomu.

 

JI             Ať už je to tak nebo onak, stalo se něco, co už nebude pokračovat. Jsi moje sestřenice a já tě nemůžu ani nechci mít rád.

 

LU           A co já? Sobče! Na mě jsi zapomněl?

 

                MI vejde s čajem.

 

                Jdu udělat tu snídani.

 

MI            Luisa je dnes nějak nervózní. Nevíš, co se jí stalo?

 

JI             Nechápu to.

 

MI            Jak se ti líbí v Berlíně?

 

JI             Výkladní skříně, neony, obchody, světla, výlohy, nákupní centra, pasáže…A mezi tím vším dokonalí lidé. Co víc by si člověk mohl přát? Máme u nás ještě co dohánět.

 

MI            To víš, jsi v Německu. To je pravý západ. Ještě toho spousta přijde.

 

JI             U – Bahn! S – Bahn!

 

MI            Berlín se stane centrem Evropy a potom…

 

JI             Tolik stanic!

 

MI            Nechceš se zdokonalit v němčině?

 

JI             Radši bych se nasnídal.

 

MI            Vám Čechům chybí sebedůvěra.

               

Přichází LU s čajem a se snídaní.

 

JI             Znáte hru na pravdu?

 

MI            Pravda přeci neexistuje.

 

JI             Ale hra ano.

 

LU           Proč bych se měla svěřovat cizím lidem s osobními záležitostmi?

 

MI            Je to dobrý nápad. Měli by jsme se víc poznat. Vždyť jsme z  jedné rodiny. Třeba za pár let splyneme v jediný národ.

 

LU           Musím říkat pravdu?

 

JI             Každý podle svého gusta. 

 

LU           Můžu se ptát na všechno?

 

MI            Politiku do toho netahej.

 

JI             Správně, nebudeme řešit problém globalizace ani mezinárodní vztahy. To až příště.

 

MI            Teď nás zajímají důležitější věci.

 

                MI LU JI snídají a popíjejí k tomu čaj.

 

                Kdo se bude ptát první?

 

JI             Už se ptáš. Teď já. Luiso, co ke mně cítíš?

 

LU           Na to nebudu odpovídat.

 

JI             Odpovědělas. Teď se ptej.

 

LU           Michaeli, co budeme dnes dělat?

 

MI            To ti řeknu, až mi odpovíš, co jste spolu vy dva měli.

 

LU           To není fér! Proč do mě tak ryješ?

 

MI            To není odpověď!

 

LU           Hádáš se jak malé dítě!

 

MI            Budeš diskvalifikována.

 

JI             Spali jsme spolu.

 

LU           Jiří byl opilý a měl na mě takovou chuť, že mě znásilnil.

 

JI             Ne, tvá sestra využila mé slabé chvilky a svedla mě, protože byla neukojená a moc to potřebovala.

 

LU           Lžeš!

 

JI             Nevíš, co říkáš!

 

MI            Vaše žvásty jsou tak prázdné a bohapusté! Nemá to hlavu ani patu. Žádný začátek, žádný konec. Lezete mi s tím na nervy.

 

LU           To ty jsi s tím začal! Ty jsi chtěl vědět pravdu!

 

MI            A na čí straně je pravda, co? Sestřičko, musím ti znovu zopakovat, že jsi ubohá. Ale děláš to opravdu rafinovaně. Lehneš si s roztáhnutýma nohama přímo před dveře, abys do sebe dostala každého chlapa, který zrovna vtrhne do bytu. 

 

LU           To není pravda! Tentokrát je to jinak. Jsem zamilovaná a vyspali jsme se spolu, protože jsme to oba chtěli. Máme se s Jiřím moc rádi. No řekni, Jiří, že je to pravda?

 

JI             Byla by to hezčí pravda než ta, kterou jsi zmínila předtím, ale ani tak to není. Už si vzpomínám. Ty jsi mě moc chtěla a já tebe taky. To souhlasí. Jenže ty jsi pod tím zřejmě viděla něco jiného než já. Měl jsem prostě jenom chuť na sex. To se mi občas stává, když se opiju. Ale se sestřenkou se mi to stalo poprvé, to je fakt. Promiň, jestli jsem se tě nějak dotkl.

 

LU           Samozřejmě, že ses mě dotknul. Naposledy včera večer. Víš, jak je hrozné to, co říkáš? Uvědomuješ si, jak jsi chladný a surový? Možná proto tě mám tak ráda. 

 

JI             Hloupost! Známe se jeden den! Prostě jsme si dlouho nezašoustali, tak jsme se na sebe vrhli.

 

MI            Láska na první pohled neexistuje. Pravý vztah je dlouhodobou záležitostí, Luiso. Nebuď naivní.

 

LU           Můžeme na tom pracovat.

 

MI            Věříš vůbec v Boha?

 

LU           Chodím do náboženství dvakrát týdně!

 

MI            Víra je ale o něčem jiném.

 

LU           A o čem? Řekni mi prosím tě, o čem!

 

MI            Přemýšlej, jak ten hřích odčinit. Je to špinavost, která by se měla nějak odstranit.

 

LU           Co mi tady kážeš? Ty sis ještě nikdy nezašoustal, tak mě nepoučuj.

 

MI            Ale no tak…

 

LU           Impotente!

 

MI            Mám ti něco udělat?

 

LU           (jinak) Míšo, vzpomeň si, jak je nám spolu dobře, když jsme sami. Pojedeme někam na výlet, co říkáš? Jiří si prohlédne město…Kam by ses chtěl podívat, Míšo?

 

MI            Půjdu Jiřímu ukázat východní Berlín. Co na to říkáš, Jiří?

 

JI             No…když už jsme bratranci…

 

MI            Tam se ti určitě bude líbit. Ty asi zůstaneš doma, co?

 

LU           Uvařím oběd.

 

MI            Nemůžu tomu uvěřit.

 

LU           Já taky ne. Ty tomu věříš, Jiří?

 

JI             Proč ne?

 

MI            Moc se v tom babráme. 

 

                                                         Tma.

 

 

 

     Pátý  obraz

 

 

                Berlínská zeď postříkaná grafity namířenými proti SSSR.

 

MI            Tak tady je ta naše slavná zeď. V podstatě už tady nemá být, ale jaksi ještě stojí. A skoro na tom samém místě. Vlastně na tom úplně samém. Prý na památku. Smrdí, a bude smrdět tak dlouho, dokud se sama nerozpadne nebo někdo nepostaví nějakou novou.

 

JI             Bez špetky ironie musím říct, že kdyby nahoře čouhal ostnatý drát, byla by zeď mnohem působivější. Takhle je docela nevinná. Víš jistě, že jsme v Berlíně a ne někde úplně jinde?

 

MI            Stejně jako bych mohl tvrdit, že jsme na zemi.

 

JI             A jsme teda na východě nebo na západě?

 

MI            Myslím, že jsme zrovna na severu. Ale jinak je to jedno. Teda, lépe řečeno, můžeš si to klidně určit sám.

 

JI             Můžu hádat?

 

MI            Hádej. 

 

JI             Východ?

 

MI            Západ. Ale kolem zdi je spíš neutrální zóna.

 

JI             Takže spíše západ. A připadáš si spíš jako na západě nebo na východě?

 

MI            Jednoznačně jako na západě.

 

JI             Takže jsi spíš Němec než Čech?

 

MI            Ano. Spíš… Dá se to tak říct. U vás slunce ještě nevyšlo, zatímco u nás pomalu, ale jistě zapadá. Sestra říká, že má z každé strany něco, ale myslím, že je spíš po mamince.

 

JI             Moje matka je pro připojení k západu.

 

MI            Z čeho tak usuzuješ?

 

JI             Je to přirozené, když jí to celý život odepírali.

 

MI            Na východě jsou hotové poklady.

 

JI             Stejně jako pro nás na vaší straně. Nevíme, kdo jsme a kde stojíme, a tak utíkáme jednou doleva, jednou zase víc doprava. Střed potřebuje rovnováhu, ale ta nám nějak chybí. Říkáš teda, že stojíme v zemi nikoho?

 

MI            Ne zas tak doslova. To by na zdi nebyly nápisy proti Sovětskému svazu. A už to nerozebírejme. Není to přece tak složité!

 

JI             Chci tomu rozumět. Lidi se taky dělí na eskymáky a křováky.

 

MI            To je jiný případ.

 

JI             A přece mají mnoho společného.

 

MI            Máš zvláštní názory. Ale zajímalo by mě něco docela jiného.

 

JI             Co?

 

MI            Kolik ti je?

 

JI             Je to důležité?

 

MI            Jak se to vezme.

 

JI             Zhruba stejně jako tobě.

 

MI            Takhle se nikdy nedostaneme k jádru věci.

 

JI             A k čemu by jsi chtěl dospět?

 

MI            K absolutnímu poznání a vědění.

 

JI             To by chtěl asi každý, ne?

 

MI            Ale já to myslím jinak.

 

JI             A jak?

 

MI            Ještě to nedokážu přesně vysvětlit.

 

JI             Kam půjdeme teď?

 

MI            Kde jsme ještě nebyli!

 

JI             Chtěl bych konečně najít východ.

 

MI            Stačí dostat se na druhou stranu.

 

JI             Bojím se, že je to složitější, než se zdá. A právě v tom je ten zádrhel. Rádi bychom věci zjednodušovali, ale dobře víme, že je to až příliš složité na to, abychom to pochopili. Mám hlad.

 

MI            Je to prosté. Zdi začaly stavět lidi. Jíst, pít a spát jim nestačilo, potřebovali k tomu ještě vymýšlet. Jenže k tomu, aby sis mohl vymýšlet, potřebuješ ochranu.

 

JI             Mám chuť ji přelézt, ale asi je to opravdu moc vysoko.

 

                JI začne skákat, jako by chtěl překonat zeď. Pak se přidá i MI. Předhánějí se, kdo skočí výš. Zvuk rychlovlaku. Tma.

 

 

 

     Šestý  obraz

 

                                              

      Byt.

 

 

LU           Čekám, co mi k tomu řekneš.

 

JI             Všichni čekají, co řekneš. Celý svět je zvědavý na to, koho miluješ a co si myslíš.

 

LU           Tak a teď si popovídáme v klidu, dobře?

 

JI             Dobře.

 

LU           Uvědomuješ si, že tím, co jsi spáchal…

 

JI             Co jsme spáchali…

 

LU           … se zavazuješ k něčemu vyššímu?

 

JI             K ničemu, sestřenko, absolutně k ničemu.

 

LU           Ničemo.

 

JI             Naivko.

 

LU           Stop. Vrátíme se na začátek. Kdo koho sváděl?

 

JI             Pořád dokola to samé! Nikam to nevede. Konec. Nic ti nedlužím a ani po tobě nic nechci.

 

LU           A co když všechno řeknu rodičům, až se vrátí?

 

JI             To neuděláš.

 

LU           Co ty víš, co já udělám a čeho všeho jsem schopna.

 

JI             V tom případě jsi nevyrovnaná nána.

 

LU           Mohla bych tě proklínat, ale neudělám to, protože tě mám ráda.

 

JI             Nerozumím ti. Máš ráda především sebe sama. Proto by jsi byla ráda, abych tě miloval.

 

LU           A ty se nemáš rád?

 

JI             Věříš v Boha?

 

LU           Jestli někdo takový existuje, tak ano.

 

JI             Pak tedy miluj Boha a modli se k němu, protože kamkoli kolem sebe se podíváš, je peklo.

 

LU           Mluvíš tak moudře a učeně; od začátku jsem věděla, s kým mám tu čest. Víš, když jsi přijel, hned jsem poznala, že v sobě máš přesně to, co bych zrovna potřebovala. U nás nejsou takoví lidi jako ty a zároveň jsem si uvědomila, že v sobě musím tu jinakost rozvíjet a ne potlačovat. Mám přece v sobě taky slovanskou krev. 

 

JI             Nejsem schopný milovat, rozumíš? Mám rád jenom sebe a nikdy nebudu tak starý na to, abych potřeboval někoho druhého.

 

LU           To je proti přirozenu. Každý člověk vedle sebe potřebuje někoho druhého.

 

JI             Řekni mi, jak se mám zamilovat, když vidím kolem sebe jenom samou ubohost?

 

LU           Chtěl by jsi mít všechno dokonalé. To není život. Moc si věci idealizuješ.

 

JI             Pomíjivost, krátkodobost, nestálost…

 

LU           Ty by jsi se nevzdal sám sebe a svých nároků ve prospěch několika málo okamžiků?

 

JI             I to je sobecké. Víš, kdy jsem nejšťastnější? Když se můžu utvrzovat v tom, že nic není bezchybné.

 

LU           Kam to povede?

 

                JI začne zpívat.

 

JI             Přestup na trasu S

                nekonečné silnice

                cesty vedou přes

                neprozkoumané hranice.

 

LU           Žiješ v samých otázkách a hádankách.

 

JI             Lepší než žít v odpovědích.

 

LU           Skončíš špatně.

 

JI             Co je špatně?

 

LU           Máte s bratrem mnoho společného.

 

JI             Taky ho miluješ?

 

LU           Mám ho ráda.

 

JI             To bude tím Berlínem.

 

LU           Žít se dá různě. Když svítí slunce, jsem veselá, a když je pod mrakem, mrzí mě to, ale vím, že jednou bude zase hezky.

 

JI             Něco ti povím, Luiso. Když vidím olizující se dvojice, je mi špatně. Páření je začátkem konce.

 

LU           Nebo začátkem něčeho opravdového…

 

JI             Vím, co tím myslíš a nevylučuju to. Ale budu s tebou souhlasit, až to přijde.

 

LU           Nemůžeš jenom čekat, až to přijde. Musíš pro to taky něco obětovat.

 

JI             Co ode mě chceš?

 

LU           Mohli bychom se projít do parku.

 

JI             Park je hrozně umělý. Jestli se chceš projít, tak se projdi. Představ si, že jsme na ulici a ty jsi jedna z tisíce modelek, co předvádí novou kolekci a doufá, že se nedožije třiceti, aby se nevysušila.

 

LU           Urážíš mě.

 

JI             Nepůjdeme raději do solária?

 

LU           Jsi moc náročný, Jiří.

 

JI             Škoda, že nejsme v pravěku, aspoň by jsi nemluvila a hned bychom se na sebe vrhli.

 

LU           Chceš se se mnou milovat?

 

JI             Už ne. Bohužel. Je mi líto. Možná, až se zase napiju a nebudu vědět, co dělám. Až se budu nudou sžírat tak, že ti ho tam vrazím, abych ho zase vytáhnul.

 

LU           Taky už si o sobě myslíš, že jsi sežral všechno moudro světa a že už klidně můžeš opustit tuhle planetu?

 

JI             Vím toho strašně málo, Luiso.

 

LU           Kdy odjedeš?

 

JI             Až budete chtít.

 

LU           V tom případě si přeji, abys nás opustil.

 

JI             Myslím, že si teď s Míšou docela rozumíme a asi by ho to zrovna moc netěšilo, kdybych se vrátil domů. A navíc mám ještě nějaké povinnosti vůči vašim rodičům, takže bych docela rád počkal, až se vrátí z dovolené.

 

LU           Dělá ti to dobře, manipulovat s lidmi kolem sebe?

 

JI             Přijel jsem vyjednávat. Ostatní mě nezajímá.

                                              

LU           Půjdu připravit něco k jídlu.                                                         

 

                                                     Tma.

 

         

         Sedmý  obraz

 

 

MI            Všechny ty řeči nic neřeší. Jsou to plané kecy do prázdna.

                Shluk písmenek ve prospěch menší nudy, ve prospěch vyššího celku. Rozboření ticha v nekonečnu. Nic tím nevyřešíme ani nezměníme. Lidstvo si nežije lépe než před pár stoletími, jsme na tom úplně stejně.

 

JI             Informace nás strhávají a vytváří mylnou představu o tom, že se něco děje. Pravé problémy jsou však někde jinde a ty za nás pokrok nevyřeší.

 

MI            A pak že v tomhle bytě není kousku světla.

 

JI             Škoda, že poslední dny prší. Říkal jsem jí, že jsem nejšťastnější, když řeším tyhle věci.

 

MI            Dialogy nás sice posunují, ale hnacím motorem nejsou samotná slova.

 

JI             To už určitě někdo napsal.

 

MI            Nebo vyslovil. Vždyť říkám: jsme na tom stejně jako ti před náma.

 

JI             To se nikdy nedozvíme. Co bude dál, za pár let?

 

MI            Více informací, více peněz, sjednocený svět a výlety do vesmíru. Ale – co z toho?

 

JI             Neustálá hra o tom, co všechno podstoupíme, vytrpíme a vydržíme.

 

MI            Jsme spojeni s vyššími silami a ty nám říkají, že máme jít dál.

 

JI             Nepůjdeme do ZOO?

 

MI            Mohli bysme.

 

JI             Není ten život krásný?

 

MI            Hýří barvami. Je prosycen sentimentem a vzpomínkami na časy minulé. 

 

JI             Jsme mladí?

 

MI            Jsme.

 

JI             Jsme krásní?

 

MI            Jsme.

 

JI             Jsme čistí?

 

MI            Máš na zádech čmouhu od stěny. 

 

                MI přistoupí a otře Jiřímu záda, přičemž se jeho dotyky stanou podezřele láskyplné.

 

JI             Co to děláš?

 

MI            Nemůžu tě hladit, když tě mám rád?

 

JI             Ty jsi na kluky?

 

MI            Ty ne?

 

JI             Ještě si nejsem stoprocentně jistý – ostatně každý neustále hledá – ale řekl bych, že mě muži nepřitahují.

 

MI            Každý to v sobě má. Jenom to musí nechat otevřít a pak to jde samo.

 

JI             Chceš říct, že za naším přátelstvím bylo celou dobu něco jiného?

 

MI            Neřekl bych, že je to přátelství. Je za tím přece mnohem víc. Nebo se mýlím?

 

JI             Všechny naše rozhovory měly směřovat k tomu, abychom se spolu nakonec vyspali?

 

MI            Ne tak úplně.

 

JI             To je nechutné. Hnusí se mi to!

 

MI            Myslel jsem, že k tomu, aby ses vyspal s holkou, se potřebuješ opít. Dobrá, zapomeneme na to, budeme jenom kamarádi. Nic po tobě nebudu chtít.

 

JI             Promiň, ale to jsem si o tobě nemyslel. Nemohl jsi mi to říct?

 

MI            Je to tak zásadní věc? Kdybych ti to řekl, tak by ses se mnou nekamarádil?

 

JI             Myslel jsem, že jsme kamarádi, kteří by za sebe položili ruku do ohně a přitom tvé myšlenky směřují někam úplně jinam.

 

MI            Nemůžeš být tak zaslepený. Jsme pořád přátelé.

 

JI             Luiso!

 

MI            Co blázníš?

 

JI             Luiso?

 

                Vejde Luisa.

 

LU           Copak? Změnilo se něco, že mě najednou potřebuješ?

 

JI             Všechno se změnilo. Jedu pryč, jak sis přála.

 

LU           Proč?

 

JI             Proč? Zeptej se tady brášky.

 

LU           Proč? Pohádali jste se?

 

JI             Tvůj bratr je pěkný pokrytec. Pomohl mi zbavit se tě jenom proto, aby mě získal sám pro sebe.

 

LU           Jak to myslíš?

 

JI             Míša mě totiž miluje.

 

LU           Milu…Míšo, ty jsi buzerant?

 

MI            Jak to můžeš nazvat tak škaredě?

 

LU           Proč jsi mi to tajil?

 

MI            Nic jsem ti netajil. Nikdy ses na to neptala.

 

LU           Myslela jsem si to. Takže celou dobu jsi byl ke mně surový jenom proto, že jsi byl zamilovaný? Ubožátko!

 

JI             Ubožátko? Grázl je to!

 

LU           Nejradši bych ti všechno odpustila, ale tak jsi mi ublížil, že bych ti to teď měla vrátit.

 

JI             Vrať mu to!

 

LU           (Jiřímu) A ty ho teda nemiluješ?

 

JI             (Luise) Po tomhle budu tisíckrát raději milovat tebe.

 

LU           Opravdu? Míšo, odpouštím ti.

 

                                                       Telefon.

 

                Ano, prosím? Ano, to jsem já, mami. Prší, zeď je na svém místě a nakoupit jsem byla dneska já. Cože? Přijedete? Ale to přece nejde! (Michaelovi a Jiřímu) Naši se zítra chtějí vrátit! Prý by tě rádi viděli.

 

JI             Ale já přece odjíždím.

 

LU           On už ale přece odjíždí! Ty odjíždíš? Dobře. Vyřídím. Pozdravím.

 

                                                       Zavěsí.

 

                Rodiče vás oba pozdravují a tobě vzkazují, že se máš ještě zdržet.

 

JI             V tom případě bych měl zůstat. Rodinné vztahy by se mohly zhoršit.

 

MI            Zmiz. Sbal si věci a okamžitě vypadni.

 

JI             Ale copak?

 

MI            Jsi parazit, víš to? Absolutně nás vysaješ, a když už není, co by za to ještě stálo, stáhneš se. Nechápu, jak jsem mohl být tak hloupý.

 

JI             V zájmu je celá naše budoucnost.

 

MI            Budoucnost! Neobhajuj okolnosti tím, že je přeneseš tam, kde ještě nejsme. A rodiče do toho netahej, mohli jsme to změnit sami. Ale teď už je pozdě. Proto si raději sbal všechny ty vymoženosti a vypadni z našeho života.

 

JI             Jestli jsou vaši rodiče tak prudcí a vznětliví jako vy, možná by to bylo lepší. Jenže já jsem přijel hlavně kvůli nim. Mám jim osobně předat pozvání na návštěvu k nám do Česka.

 

MI            To nevadí. Vzkážu jim to a vysvětlím, proč jsi odjel.

 

JI             Ale takhle se naše vztahy nezlepší. Když tady nebudu, až se vrátí, budou se naše matky nenávidět až do smrti.

 

LU           A to jsou prosím obě Češky.

 

MI            Jsi chytrý a vypočítavý, ale možná by se ti to v tomhle případě nemuselo vyplatit.

 

JI             Proč? Budete žalovat? Shodíte sami sebe.

 

MI            Ne, něco mnohem jednoduššího. Bude to tvůj konec. Tvoje prohra. Neuneseš tíhu svého svědomí. Budeš mít zlé sny a po nocích si budeš vyčítat, že ses choval nelidsky a jenom ve svůj prospěch. Co z toho máš? Budeš sám a nešťastný a budeš se trápit, protože jsi ublížil svým nejbližším.

 

JI             Kdo se tady trápí a obtěžuje mě svými city, jste jedině vy dva. Od začátku jste se mě chtěli zmocnit a vykořistit užitek pro sebe, i když jste věděli, že to není správné – už jenom proto, že jsme příbuzní. Ale o tom už ani slovo. Nechci už nikoho proklínat a obviňovat, každý neseme svůj díl viny, a jsme si toho vědomi. Půjdu se projít do města, jestli dovolíte.

 

LU           Můžu jít s tebou?

 

JI             Co mi zbývá? Chceš jít taky, Míšo?

 

MI            Zůstanu doma.

 

LU           Ty nejdeš?

 

MI            Ne.

 

LU           Tak já taky zůstanu. Stejně bych měla uklidit, než přijedou naši.

 

JI             Tak se tady mějte.

 

                                               Odejde. Tma.

 

 

         Osmý  obraz

 

 

                Někde (kdesi). LU + MI jsou v strnulých + skleslých pózách a nic neříkají. Až když je ticho nesnesitelné, LU promluví.

 

 

LU           Chtělo by to trošku světla.

 

MI            Ano, vyznívá to všechno moc černě.

 

LU           Mám pocit, jako by mi někdo rval kůži z těla.

 

MI            Kůže obaluje maso a maso obklopuje kost.

 

LU           Vyčerpávající.

 

MI            Děje se něco?

 

LU           Ne. Vůbec nic se neděje. Mělo by se něco dít?

 

MI            Nic zvláštního.

 

LU           Mluvila jsem o tom, že by to chtělo nějakou změnu. Měli bysme se mít zase rádi. Nemůžeme proti sobě bojovat.

 

MI            Jsme přece bratr a sestra, že? Vždyť už ani není za co bojovat.

 

LU           Ale je…Vzchop se. Takhle Jiřího nedostaneme.

 

MI            Chceš říct, že chyba je na naší straně?

 

LU           Chyba je na obou stranách, ale my musíme začít.

 

MI            Miluju svůj národ a usiluju o blaho své země.

 

LU           Jsi nacista a ještě k tomu narcista. 

 

MI            Holá hlava by mi neslušela?

 

LU           Máš dost vlasů na to, aby ti už konečně začaly šedivět.

 

MI            Nepřijde ti divné, že jsme se vůbec nepohádali?

 

LU           Víc věcí mi přijde divných. Odpustila jsem ti. Bylo mi tě líto.

 

MI            Tak co chceš teda podniknout?

 

LU           Musíme spojit své síly, Míšo. Musíme se zklidnit, nevšímat si ho. Čím víc se ho budeme stranit, tím víc se o nás bude zajímat, uvidíš.

 

MI            A co naši?

 

LU           Nesmíme dát před něma nic najevo. To je vlastně hlavní důvod k tomu, abychom před ním mlčeli.

 

MI            Jinak bysme se na něj společně vrhli.

 

LU           Nebo ho zardousili.

 

MI            Jsme snad zvířata?

 

LU           Když to nebude zabírat, využijeme chvíle, opijeme ho a svedeme.

 

MI            Už zase?

 

LU           Co jiného?

 

MI            Chceš, abychom vedle sebe byli nazí?

 

LU           Nemusíš se svlékat.

 

MI            Všechno má svoje meze, sestřičko. Tohle překračuje veškeré zásady.

 

LU           V nejhorším to udělám sama. Nepotřebuju tě k tomu. Jen jsem ti chtěla dát možnost se svobodně zmocnit toho, co jsi chtěl. Ty časy, kdy jsme soupeřili, už jsou pryč. Já mám něco, ty máš něco.

 

MI            To ho máš opravdu pořád tak ráda?

 

LU           Já už ani nevím. Ale čím víc je to nemožné, tím víc to chci a tím víc mě to přitahuje.

 

MI            Bude to vlastně taková nevinná pomsta. Jestli bude příležitost, uděláme to. Aby poznal, jaké to je, když si s někým někdo zahrává.

 

LU           Správně. Ber to jako pomstu, ani si nepřej, aby to pokračovalo.

 

MI            A navíc – budeme ho potřebovat.

 

LU           Někdy si říkám, že jsi hloupý, ale jsou momenty, kdy si  naprosto rozumíme.

 

MI            Budu se ho dotýkat!

 

LU           A nejenom to!

 

MI            Budeme jedním tělem!

 

LU           Všechno jde, když se chce!

 

MI            Sjednotíme spolu Evropu a pak celý svět a potom…celý vesmír!

 

LU           Moc čteš.

 

MI            Luiso?

 

LU           Copak?

 

MI            Vidím před očima své dětství.

 

LU           Ohne sentiment, bitte. Nebuď přecitlivělý.

 

MI            Jsem malý usmrkaný chlapeček, co chodí donekonečna kolem zdi v naší ulici a přemýšlí,  jak by se dostal na druhou stranu. A ono se pomalu stmívá a do toho začne pršet a on nemůže na nic přijít a tak neustále chodí a běží a skáče a ono se pořád nic neděje. Luiso, on pláče a teď chce taky plakat, ale už to zapomněl a tak to nedokáže.

 

LU           No tak…

 

MI            Bojím se něčeho hrozného!

 

LU           Nemáš důvod se bát, ještě se nic nestalo. Netrap se předčasně.

 

MI            Ale něco se stane!

 

LU           Třeba ne. A proč by se nestalo? Pořád se musí něco dít.

 

MI            Tohle ne, Luiso, takhle ne!

 

LU           Tak co vlastně chceš?

 

MI            Nevím.

 

LU           Až ho uvidíš, zatoužíš po něm.

 

MI            Co to má v sobě za magnet? Nevysnili jsme si ho náhodou?

 

LU           Raději o něm nemluvme.

 

MI            Ano. Bude to lepší. Chci umět plakat.

 

LU           Však ono to přijde.

 

MI            Kdy?

 

LU           Neptej se mě na takové hlouposti!

 

MI            Tak co budeme dělat?

 

LU           Cokoliv, ale jedeme v tom spolu!

 

MI            Zvlášť.

 

LU           Bez sebe se nikam nedostaneme, rozumíš?

 

MI            Opravdu to chceš?

 

LU           Ano, chci.

 

MI            Máš mě ještě ráda?

 

LU           Mám sto chutí udělat něco, aby už to skončilo.

 

MI            Zhasni světlo. Budeme si povídat.

 

LU           Jako když jsme byli děti.

 

                                                       Tma.

 

 

 

              Předposlední  obraz

 

 

JI             Jak dlouho už tady jsem?

 

                                                       Tma.

 

 

 

         Poslední  obraz

 

 

                Byt. MI+LU+JI sedí opět vedle sebe na pohovce v nepřirozených pózách v očekávání příletu rodičů. Na stole uchystán raut.

 

LU           Nevím, co se stalo.

 

MI            Co by se mělo stát?

 

LU           Už tady dávno měli být.

 

JI             Třeba se jen zpozdilo letadlo. To se občas stává.

 

MI            Neotevřeme zatím víno?

 

LU           To se nesluší. Přivítat rodiče s otevřenou lahví je nezdvořilé, Michaeli.

 

JI             Moje řeč. Navíc na něj vůbec nemám chuť.

 

MI            Nechce se mi jenom čekat.

 

                                       Tma. Po dvou hodinách.

 

LU           Měli bychom zavolat aeroliniím, jestli se s letadlem něco nestalo.

 

MI            Co by se s ním mělo stát?

 

LU           Nedejbože! Ani se mi tam nechce volat, abych to tím třeba nepřivolala.

 

MI            Raději otevřeme to víno.

 

LU           Michaeli! Rodiče tady můžou být každou chvíli!

 

JI             Půjdu si číst.

 

                                                       Telefon.

 

LU           Stalo se něco? Ano. Ano. Ano. Tak ahoj. Mějte se.

 

                                                        Zavěsí.

 

                Znovu se do sebe zamilovali.

 

JI             A co to pro nás znamená?

 

LU           Že tam zůstali. Tobě se, Jiří, moc omlouvají, ale přijedou až příští týden.

 

JI             Proč to nezavolali už ráno?

 

MI            Zřejmě tam mají jiný čas. Ráno určitě spali.

 

JI             To je nezodpovědné.

 

LU           City jsou vždycky neohleduplné vůči ostatním.

 

JI             Začínám mít pocit, že si ze mě vaše rodina utahuje a že jste se proti mně spikli, abyste mě tady zdrželi. Ale tím se naše vztahy zřejmě nezmění.

 

MI            (otevírá víno) Vždyť zase není tak zle. Napijme se na zdraví.

 

JI             Spíš na rozloučenou. Zítra ráno odjíždím.

 

LU           Ale to přece…Chceš, aby se naše matky do smrti nenáviděly?

 

JI             Nenáviděly se odjakživa, tak proč by to měly jejich děti napravovat? My se snad zbožňujeme?

 

LU           Řekla bych, že je to spíš na nás, abychom všechny spory vymazali…

 

JI             Ty by sis přála, abychom žili v jednom bytě další týden?

 

LU           Rodiče ti to zaplatí.

 

JI             Moc dobře víte, že jediné, po čem opravdu toužíte, je, aby to co nejrychleji skončilo. Nabízím východisko. Pravda – happyend to zrovna není, ale přece – je to konec. Odjedu co nejdřív.  A co tady s váma vůbec sedím, když nemusím?

 

LU           Sobče! Sedni si a poslouchej! Neuvědomuješ si, že takhle se nikam nedostaneme. Nemůžeme přikládat dříví do ohně, musíme ten oheň hasit. Společnými silami!

 

JI             To byla pěkná metafora.

 

MI            Co pořád máte s tím ohněm?

 

JI             Fajn, takže já tady s váma budu proti své vůli jenom proto, aby bylo na oko všechno v pořádku, zatímco mě uvnitř bude strašně svírat, jak jste ubozí a neschopní chtít opravdu něco změnit.

 

LU           A teď toho mám dost! Chceš být s náma zadobře nebo ne?

 

JI             Bylo by to krásné, ale asi je to nemožné.

 

LU           Teď na všechno zapomeneme a začneme to znova, od začátku.

 

MI            Napijeme se čistého vína a budeme mít před sebou čistý stůl.

 

JI             Směšné! Bude to upřímné?

 

LU           Nad tím nepřemýšlej, bude to silné. Když se od minulosti dokážeme odpoutat a každý přispějeme trochou nějaké snahy, bude to krok dopředu, rozumíš?

 

MI            Zkusme to.

 

LU           Za zkoušku nic nedáme.

 

MI            Ber to jako příležitost. Příležitost něco změnit.

 

JI             Zapomenout na minulost a začít lepší budoucnost. Je to tak?

 

MILU       Ano.

 

JI             Tenhle druh boje je nekonečný. Obzvláště s vámi.

 

MI            Je to vlastně bojové umění. A na nás je, abychom ho zvládli.

 

JI             Člověk už neví, do čeho se vrhá a do čeho se zase namočí. Nevím, co vám mám věřit, jestli aspoň něčemu. No dobrá, zkusím to. Nemůžu nic ztratit. Jsem poučený a žádné větší neštěstí mě nečeká, když zase udělám chybu. 

 

LU           Každý krok dopředu je správný.

 

JI             Krok do záhuby.

 

LU           Bez těch komentářů, prosím.

 

JI             Dobrá, tedy připijme si.

 

                MI rozleje víno do číší a pak všichni povstanou a připijí si.

 

MILUJI     Na lepší budoucnost!

 

JI             Tak a teď jsme na úplném začátku. Vzpomínáte si?

 

MI            Všechno je jasné, čisté, průhledné.

 

LU           Jsme mladí, šťastní a ničeho se nebojíme.

 

JI             Mluvíme vždycky pravdu.

 

MI            Krásnou a čirou pravdu.

 

LU           Pouhou a jedinou.

 

                MI, LU, JI pijí rychle.

 

MI            Nedáme si jointa?

 

LU           To bysme mohli.

 

JI             Mám strach z vašich rodičů. I když jsou na druhé straně zeměkoule, mám pocit, že by se každou chvíli mohli vrátit.

 

LU           To tě přejde. Tráva tlumí všechen strach.

 

MI            A vyplavuje na povrch skryté neduhy.

 

                MI odpálí jointa a nechá jej kolovat.

 

JI             To je síla.

 

MI            Tenhle model najíždí docela rychle.

 

LU           Zaplaťpámbu.

 

JI             Mám pocit, že jsem na jevišti a že se na mě dívá spousta lidí.

 

MI            A taky se ti zdá, že všichni čekají, co řekneš. Taky to mívám.

 

LU           Chcete být středem pozornosti.

 

MI            Ne, vůbec ne. Nejradši bych zmizel z toho jeviště a šel se třeba vykoupat nebo spát.

 

JI             Jedinečnost okamžiku. Holá přítomnost. Zamilované dvojice slov. Vzpomínáš, Michaeli?

 

MI            Je to tak dávno. A přitom…na dosah ruky.

 

LU           Ležela jsem na gauči a tajně doufala, že co nejdřív přijdeš a budeš se se mnou milovat. Vůbec jsme se neznali a po tom jsem měla pocit, že znám každou tvoji buňku, každý atom, celou tvou bytost.

 

JI             Zbožňuju pití a sex.

 

LU           Kdo by to neměl rád. Ten večer jsem zjistila, že jsi vlastně hrozně slabý, tak malinký a ubohý ve své podstatě a chtěla jsem tě chránit.

 

JI             Nikomu nebudu patřit. Nikdy.

 

MI            Nikdy nepřijdeš na to, kdo vlastně jsi a co potřebuješ. Někde to tam máš zakořeněné, ale stopy z minulosti ti brání se otevřít. Odevzdat se lidem kolem sebe. Jaké jsi měl dětství?

 

LU           Máme tě rádi – stačí si jenom uvědomit, že jsme ti věrní a kdykoli si na nás vzpomeneš, tak ti pomůžeme.

 

                MI+LU neustále něco popíjejí, JI má jiné starosti.

 

JI             Pomoc!

 

MI            Stalo se něco?

 

JI             Motá se mi hlava.

 

LU           Lehni si.

 

MI            Napij se, uleví se ti.

 

                LU rozloží pohovku tak, aby se na ní dalo ležet. JI si lehne a MI+LU ho obklopují z obou stran.

 

LU           Už je ti lépe?

 

JI             Trošku.

 

MI            Ano, takhle je to lepší.

 

                MI+LU si k Jiřímu lehnou a začnou se ho jemně dotýkat.

 

LU           Jsme rádi, že jsme s tebou, víš o tom?

 

MI            Co kdybychom tě svlékli?

 

JI             Nejdřív vám řeknu pohádku.

 

LU           A o čem?

 

JI             O nás. Chcete?

 

MI            Zbožňuju pohádky.

 

LU           A já před pohádkou zazpívám.

               

Pusu dám ti pěkně velkou

                až budu tvou hlasatelkou

                přijde nový, velký svět

                všechno lidstvo bude pět. 

 

JI             To stačí. Zavřete oči.

 

MI            Už mlčíme.

 

LU           Ani nedutáme.

 

MI            Jsme napnutí.

 

JI             Byl jednou jeden dům a v tom domě byly čtyři stěny. A v těch stěnách žili dva lidé.

 

MI            Tři!

 

LU           Dva!

 

JI             I když byli pořád zavření, byli moc šťastní, protože jedna z těch stěn byla průhledná. Vždycky, když jim bylo smutno, dali si před tu zeď dvě židle, chytli se za ruce a dívali se skrze ni.

 

MI            A co viděli?

 

JI             Jak kdy. Hlavní ovšem bylo, že se na ně někdo díval a to je utvrzovalo v tom, že nejsou sami. Sama láska by je totiž nezachránila, kdyby se nemohli dívat ven. Jednou se jeden z nich rozhodnul, že zeď zbourá. Rozběhnul se a proskočil tou stěnou, která zůstala celá. Druhý človíček se trápil a taky se zkoušel dostat ven, protože bez toho druhého mu bylo smutno. Ale nedařilo se. Zeď človíčka nepustila.

 

                MI a LU usínají.

 

                Člověk musel zůstat uvnitř. Moc se trápil, pak se však rozhodnul, že tomu udělá konec. Vzal si židli a díval se zase skrze čtvrtou stěnu. Den co den, noc co noc pronikal do jiné dimenze, a bylo mu moc dobře. Díval se tak dlouho, až jednoho dne uslyšel hlas: „Takhle by se to nikdy stát nemohlo. Takoví lidé nikdy neexistovali, ani ten příběh. Všechno je to holý výmysl a raději si nic nemysli, protože jsi nikdy nežil a nikdy se ti nic takového nestalo a ani nezdálo.“ A to je naprostý konec. Konec pohádky.

 

                JI se podívá, co na to Luisa s Michaelem. Tvrdě spí. JI se opatrně zvedne a odcupitá vpravo. Za chvíli vyběhne s kufrem a naposledy se ohlédne, vezme všechny tři klíče z věšáku a odejde levými dveřmi, které zamkne.

 

 

                                                       Pomluva

 

 

                Je ráno. Svítí slunce. Nejprve se probouzí Luisa, která vzbudí i Michaela. Hledá Jiřího, ale marně. Pokusí se vyjít ven, jenže dveře jsou zamčené. Začne hystericky bouchat do zdi, potom se proti ní začne rozbíhat, jako by ji chtěla vší silou zbourat. Michael nehnutě sedí na pohovce, dívá se před sebe a pláče.

 

 

 

                                                       K  O  N  E  C