Psát v pravém slova smyslu jsem začal, když mi má dlouholetá přítelkyně Ivana Uhlířová propůjčila knížečku Daniila Ivanoviče Charmse Bába, která mě uchvátila natolik, že jsem si prostě to pisátko do ruky vzít musel a napsal jsem v tomto duchu povídky O pánovi. V té době mi bylo asi čtrnáct (1995) a byl jsem v druhém ročníku na ostravské konzervatoři. Nechal jsem je různě kolovat (má rodina byla značně šokována, okolí překvapeno, ale mile pobaveno), a tak jsem je zkusil poslat hned do dvou literárních soutěží – Hlavnice A. C. Nora a Moravský festival poezie (obě se konaly v r. 1997). V Hlavnicích u Opavy jsem dostal čestné uznání s výtiskem všech mých povídek z tohoto souboru do almanachu Větrné mlýny; jak jsem dopadl ve Valašském Meziříčí, už si nepamatuju, ale taky jsem se dočkal výtisku několika povídek v brožurce Přistání na naději.
Avšak poté, co jsem poslal svou první, mezi soutěžemi napsanou divadelní hru Ex abrupto (vznikla asi, když mi bylo patnáct nebo šestnáct) do literárně-dramatické Nadace Alfréda Radoka a nedostal jsem se v ní ani mezi deset nejlepších, přičemž ji následně jistá Nina Vangeli v SADu označila za pouhou operetu s prvkem „deus ex machina“, pochopil jsem, že není ani tak důležité vyhrát, jako spíš zúčastnit se, a na další soutěže a ceny jsem se vykašlal (tuto hru zde nenajdete; zanevřel jsem na ni a je navždy ztracena (nakonec skončila se vzdorem v koši), ačkoli jsem ji psal z největšího zájmu a v největším vytržení pro své spolužáky-herce jako atypickou hudební komedii s jazzovými písničkami a detektivní zápletkou, hru plnou improvizace a mystifikace - byl jsem i autorem hudby). K uvedení přesto i přes značný zájem studentů i pedagogů nikdy nedošlo.
Básně Brak (Braque) vznikly těsně poté (1997). Vznikla z nich díky knihvazačství opravdová knížka s deskami (jediná) a dnes již vlastně ztracená...
Mezitím už jsem pracoval na románu Chápete?, který jsem nedávno přejmenoval na Čtyři doby, resp. na Román na čtyři doby. Ten vznikal mezi léty ´97 a ´98. Jedná se jen o dva výtisky – jeden z nich vlastní Jarmila Kovaříková-Štuková (snad), druhý si někdo skoupil v antikvariátu Černý pavouk v centru Ostravy (první podnik na věhlasné Stodolní ul., nyní již zrušený). Nakonec však v r. 2014 došlo k rekonstrukci románu na základě jeho rukopisu i s nejvěrnějším typem písma psacího stroje, na němž byl tento román specifickým způsobem psán.
Během toho se kupily různé básně a texty jiných forem. Některé jsou uskupeny pod názvem Slova, jejichž obsah úzce souvisel s realizací představení–happeningu–performance Recese, regrese, secese aneb deprese, což byl monodramatický akt veřejně vykonané sebevraždy se vším všudy (krev, ponuré písně i plakát ve formě parte). Jiné najdete v odkazu Texty písní, kde nejsem jen autorem textů, ale i muziky. Věrnou interpretkou těchto písní se stala při různých příležitostech Petra Škorpíková (rozená Váňová, poté Janková), o písních-šansonech ví i zpěvačka Ridina Admedová nebo věděla dokonce i Věra Špinarová. Některé z nich jsou zaznamenány na CD, jiné na MD (dokonce v mém podání). Viz sekce Hudba. V hudební sekci také najdete mé elektronické pokusy skládané na laptopu, které vystupují pod názvem Samožer´s Institut – Sním co bdím (2006).
O rok mladší spolužák Jakub Przebinda mi dal po spolupráci na hereckém duetu P. I. V. O (aneb o V. I. P.) námět na hru MiLuJI (Michael, Luisa, Jiří) – ten mě zaujal natolik, že jsem na hře i na její realizaci pracoval přes dva roky. O uvedení jsem se pokusil dvakrát (oba pokusy byly neúspěšné – nejprve v ostravské Márnici DSPB (Divadlo Petra Bezruče) se zmíněným Jakubem, Michalem Moučkou a Lucií Žáčkovou /několik zkoušek/, pak i na DAMU /první čtená skončila fiaskem/. Hra se po prvním přepisu jmenovala Bez patosu (Ohne Sentiment, bitte), po druhém definitivně Ostnatý drát. Po posledním zásahu se psal myslím konec roku 1999 nebo začátek l. p. 2000. V jednotlivých verzích dochází k značným rozdílům. První verze se samozřejmě nedochovaly, ale můžete srovnat text nejobsáhlejší (právě Ostnatý drát) s textem k inscenaci Ohne Sentiment, bitte, uvedené k 1. 5. 2005 ve Studiu Citadela v Praze, která vychází z fúze textu nejnovějšího a staršího Bez patosu (je však značně zkrácený). Hlavní roli ztvárnil Václav Rašilov, sourozence si zahráli Michal Moučka (tentokrát vydržel do finiše) a Irma Fišerová. K inscenaci a jednotlivým textům více zde.
S existencí dalších nedivadelních textů je to trošku složitější. Potom, co jsem se dostal na DAMU, jsem si začal vést „deníky“ – barevné sešity-záznamníky pro evidenci všech různých myšlenek, básniček, úvah i povídek. Knih je dohromady devět (bylo by jich bývalo deset, ale jedna z nich mi byla ukradena spolu s dalšími věcmi pod hrozbou smrti v Paříži). Deníky vznikaly mezi léty 1999-2017 při různých příležitostech - ve škole, na chatě v Ostravici nebo na Stodolní ulici v Ostravě (Coffee shop), nejčastěji však během pobytu na adrese Vlastislavova 8 (u Náměstí bratří Synků, Praha - Nusle), popř. v zahraničí v Římě nebo Aténách. Úvahy o divadle najdete v sekci Režijní kniha, texty podobného druhu pak v oddílech Koncepty, Pojednání, a různé větičky, fráze nebo „citáty“ v ikonách Myšlenky, Jiné „malé formy“ či Sběr. Poslední tři položky včetně básní, které jsou pro následující nejdůležitější, najdete generálně ve sbírce Muf, která je na existenci těchto deníků založena. Povídky z těchto sešitů jsou shrnuty pod názvem Hrrpovídky nebo spíš Úvahy o smrti. K deníkům-sešitům znovu připojuji fakt, že některé z nich byly v deliriu tremens ztraceny (nebo ukradeny) při cestách v Paříži a Římě (nenávratně!). Proto tu také některá připravovaná a uvedená dílka nenajdete, nestihla se přepsat.
Nezávisle na těchto denících jsem postupně pracoval na hře Manévry (2001-2002). Se studenty DAMU i Ježkovy konzervatoře jsem ji začal zkoušet v různých podobách, i ve spojení s hudební produkcí – k provedení mělo dojít zprvu s jinou ideou, primitivním textem a ve spojení s estrádními prvky nejprve v pražském paláci Akropolis, poté v širším složení a v jiné formě v jiném pražském baru Utopie (pod názvem Změna). K výsledné produkci však díky organizačním neschopnostem, neporozumění a jiným zmatkům došlo jen částečně a nepředpokládaně – herci pár hodin před „inscenovaným čtením“ práci odřekli a já jsem ji bez přípravy přečetl v Utopii sám společně s houslistou a fotografem Jiřím Jelínkem (ačkoli to připomínalo duo ochotníků a ani obecenstvo se netěšilo přílišné pozornosti vzhledem k náročnosti textu, Jiřímu za nezradu děkuji). To se psal březen - duben 2002.
Po tomto kontroverzním počinu, kvůli kterému jsem i odešel na čas ze školy, jsem hned začal psát další divadelní hru, Volné pole (K pronajmutí), přičemž jsem se nadále věnoval svým „bláznivým zápiskům“. Jakousi předmluvou hry, kde jsem projevil nesouhlas se soudobými trendy, je Mini-money-fest kult dramatiky, zařazený do sekce Myšlenky; najdete jej i v bakalářské práci Moje cesta k dramatu, původně pojmenovanou jako Současné české drama. Na hře i manifestu nadále pracuji, takže tyto položky považuji za neuzavřené, přestože už je mají k dispozici persony jako Janusz Klimsza nebo Jiří Pokorný. Hra byla přeložena do francouzštiny Jacquesem Génotem jako Champ libre, s lehce inscenovaným čtením této záležitosti v češtině divadelní spolek Quadrom navštívil bar Utopie, Klub v Jelení, Rybu na ruby i festival Divadlo evropských regionů v Hradci Králové 2004. Grandiózní akcí měla být performance/site-specific v obchodní zóně Metropole Zličín, ale z pochopitelných marketingových důvodů byla odvolána.
V létě r. 2004 jsem pracoval na představě ideálního divadla třetího tisíciletí V jatkách – víceúčelového kulturního centra na pomezí ulic Porážková a Janáčkova, v blízkosti ul. Stodolní. Anotaci tohoto projektu najdete v sektoru Quadrom (projekt se nakonec podařilo uskutečnit za trochu jiným účelem v r. 2022, viz zde).
Nověji v knihovně naleznete povídku 8, Malinký výborek italské poezie, satyrskou dohru Irtodelie (psanou v italštině) a magisterskou práci Od avataru k virtualitě, v obrazárně pak něco málo akčního umění. Vše vzniklo v druhé polovině r. 2005 a začátkem r. 2006.
V povídce 8 jde o autobiografické zážitky, ovlivněné pokusy s holotropním dýcháním a kouřením marihuany. Rozkrývá autorovy minulé životy, rozebírá jejích následnost a důsledky, zamýšlí se nad úkolem v životě současném a klade otázku tomu, co nastane v životě příštím. Je tak polemikou mezi minulostí, současností a budoucností, poměrně otevřeně zachází s tématem reinkarnace v souvislosti s objevením podvědomých asociací, se kterými se člověk snaží sžít, přestože mu třeba nahánějí strach a hrůzu.
Namátkou vzaté tři krátké básně z italské poezie najdete včetně Vstupu do pekla z Danteho Božského komedie v amatérském autorském překladu – Malinký výborek italské poezie.
Satyrská dohra Irtodelie vznikla jako zakončení tří her s podobným tématem. Tím tématem je změna. Trilogie Změny obsahuje tři dramata tak, v jakém pořadí vznikala, tedy Ostnatý drát (Ohne Sentiment, bitte), Manévry a Volné pole. Je skutečně dohrou, která zdánlivě s předchozími dramaty nemá nic společného; je odlehčením. V zásadě paroduje podstatné téma všech tří her, a to je problém komunikace. Hra začala vznikat v Římě, dopsána byla v Čechách. Je zatím k mání jen v jazyce italském. Nakonec se však stala součástí nově budované trilogie Senso unico (viz níže).
Některé z her trilogie Změny (resp. Hypermoderní dekonstrukce) naleznete v nabídce divadelních a literárních agentur DILIA nebo Aura-Pont.
V této hříčce, ale vlastně již i v předešlých dramatech jsem také rozvíjel virtuální, očistný princip – co se týče techniky psaní her i jejich sdělení. Na to navázala původně také má sopradoktorantská (později vlastně „jen“ magisterská, 2014) práce pro Třetí univerzitu v Římě pro obor divadelní antropologie pod vedením Doc. Nicoly Savareseho, autora stěžejního Slovníku divadelní antropologie, přeloženého do sedmnácti jazyků. Navázal jsem na jeho přednášku Dal deus ex machina agli avatar a pojmenoval ji Dall´avatar alla virtủ, Od avataru k virtualitě (Řím, 2006). Téma očistného principu, třetího divadla, netartu, digitálních technologií, happeningu, akčního umění a zejména hypermoderní dekonstrukce rozvíjím také ve svých třinácti obrázcích, vzniklých na primitivním počítačovém programu během několika minut. Viz Hypermoderna. Ostatní obrázky najdete v obrazárně. Chci dodat, že se v žádném případě nepovažuji za výtvarného umělce!!!
Tématem Itálie byly inspirovány také mé některé další hry, psané výlučně v italštině (trilogie Senso unico (2010), skládající se z již zmíněné hry Irtodelia, dále z her Codice fiscale, Morte dignitosa a ze satyrské dohry Sulla spiaggia). Rád bych zde také upozornil na další jednu z mála inscenovaných her, a to na kybermytologické mystérium, psané opět v češtině, Na hře závislí (Stará Aréna Ostrava, 2011) – více informací zde. Ve školním roce 2013/2014 jsem v rámci stáže na Národní univerzitě v Aténách jednak do češtiny z italštiny přeložil velmi významný traktát od Lajose Egriho Umění dramatického psaní, a také napsal hru Mythomania, která odrážela tehdejší řeckou krizovou situaci a která byla později přeložena i do španělštiny (2023). Poslední inscenací a současně poslední napsanou divadelní hrou byla realizace textu Komentariát (Komunitní centrum Husitská Praha, 2021). Zatím posledním překladem bylo další pojednání od Lajose Egriho pojmenované jako Umění postavy, někdy uváděné jako Umění kreativního psaní, jehož první české vydání bylo uskutečněno v r. 2023.
Server je jinak plný také mnoha jinými překlady, úpravami a dramatizacemi. Viz dramatizace a překlady. Mimo autorské divadelní texty zde najdete také díla jiných autorů, viz divadelní hry nebo rozdělení podle autora. Další informace o zde nezmíněných počinech najdete buď v úvodním rozdělovači, nebo o ostatních knižních titulech zde, popř. v e-shopu.
Poslední aktualizace dne 03. 09. 2023